Omluva in memoriam

Ranní poznámka Ivana Hoffmana

Ve své omluvě německým antifašistům vláda přesně říká, komu se omlouvá a za co. Rozhodla se pro gesto morální, které není spojené s finančním odškodněním. Finančně se rozhodla podpořit projekty, které zdokumentují osudy lidí, kteří byli nejprve jako antifašisté pronásledováni Hitlerem fascinovanými Němci a pak po válce navíc jako Němci diskriminováni Čechy.

Zkoumání osudů československých občanů německé národnosti, věrných Československu, povede ke zjištění, které lze předem předvídat. Totiž že nebyl Němec jako Němec. To je třeba říct a zdokumentovat proto, abychom mohli dokazovat, že se nehlásíme k principu kolektivní viny. Omluva přichází poté, co jsou lidé, kterým je určena, až na pár výjimek po smrti. Říct, že je tím pádem zbytečná, by bylo totéž, jako zpochybnit řády udělované in memoriam. Znamenalo by to říct, že je zbytečné být statečným.

Gesto uznání zásluh německým antifašistům nakonec nekoliduje s textem česko-německé deklarace, je určené lidem, na které se nevztahovaly Benešovy dekrety, a nemůže tak posloužit žádné eskalaci požadavků sudetoněmeckých sdružení. Vláda se s šedesátiletým zpožděním rozhodla oficiálně prohlásit něco, co jsme dlužili především sami sobě. Vlastně je s podivem, že se vláda v této věci vůbec setkala s nějakou, byť okrajovou, kritikou. Patrně se jedná o nedorozumění, když se kritici předem vyjádřili k něčemu, co nečetli, anebo vycházejí z opozičního folklóru, podle něhož je špatné cokoli, co udělá vláda, ve které nesedí.

Z historického, ale hlavně z lidského hlediska je kritika vládní deklarace chybným, zbytečným a prázdným gestem a k tomu ještě nejspíše hrubou politickou chybou.

Zdroj: http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/186562