USD AV CR, v.v.i.

Orální historie v projektu Medializace Komentář Info medializace

Čtvrtek, 25 duben 2024

Komentář

Dluh vůči německým antifašistům České vládní gesto vůči německým antifašistům přišlo aspoň o 15 let pozdě. Nicméně je musíme uvítat. Má však čertovo kopýtko: dvě generace Čechů byly vychovávány v mýtu, že všichni Němci byli naši smrtelní nepřátelé, a to není pravda. Buď morálně očistíme všechny německé antifašisty od samého počátku, neboť se aktivně bili za republiku od roku 1933, anebo to vůbec nemusíme dělat. Ivan Pfaff Právo 1.3.2006, str. 15 Naše vina a hanba není ani tolik v projevech masové sadistické psychózy po válce, jako především v tom, že přes 80 procent aktivních německých antifašistů z let 1933- 1938 bylo bezprávně zařazeno do odsunu, ačkoli ještě 10. června 1944 (!) prohlašoval prezident Edward Beneš do vlasti: "Nechceme a nebudeme ničit protifašistický německý lid." Od počátku 20. let, zčásti v návaznosti na situaci před rokem 1918, existovaly u nás čtyři německé "aktivistické" demokratické a státotvorné strany. Ty v parlamentních volbách 1929 na sebe strhly téměř 75 procent německých hlasů a byly pak zastoupeny v třísetčlenné Poslanecké sněmovně 72 poslanci. Byla to německá strana agrární, němečtí křesťanští sociálové, německá sociální demokracie (nejsilnější z nich) a němečtí komunisté (ti jako německá sekce KSČ). První tři měly od roku 1926 až do konce března 1938 každá svého ministra ve vládě a ti prováděli vysloveně státotvornou politiku. Milión loajálních V posledních řádných parlamentních volbách 19. května 1935 získala Henleinova pátá kolona, Sudetoněmecká strana (SdP), dvě třetiny německých hlasů, a ve zmanipulovaných a terorizovaných obecních volbách v červnu 1938 dokonce 89 procent, což je v našem nazírání už po dvě generace důvod zatracování všech Němců. Jenže: v roce 1935 hlasovalo pro ony čtyři německé aktivistické strany 624 243 Němců (počet loajálního německého obyvatelstva musel tedy dosahovat asi milión osob), v roce 1938, ve volbách zcela nereprezentativních, ještě 206 912 - to bylo oněch 11 procent proti Henleinovi. A to v ovzduší bezuzdného teroru masových bojůvek henleinovců a v situaci naprostého selhání státní moci. Těch dvě stě tisíc hlasů dostali tři měsíce před Mnichovem jen němečtí sociální demokraté a komunisté, ostatní dvě měšťanské strany se po šoku z Hitlerovy anexe Rakouska rozpadly, nebo byly rozvráceny zevnitř před koncem března 1938 infiltrovanými agenty nebo zradivšími sympatizanty. Stenografické zprávy o zasedáních Poslanecké sněmovny obsahují od února 1933 do června 1938 celkem 51 spontánních prohlášení věrnosti státu "až do hrdel a statků" a odmítání Henleina a Hitlera z úst poslanců čtyř loajálních německých stran. Aktivní odpor proti henleinovcům Pražský orgán německých soc. dem. Der Sozialdemokrat 17. července 1938 volal na českou adresu: "Československo zůstane baštou demokracie proti fašismu a my za ně budeme bojovat spolu s vámi!" V létě 1937 zorganizovali němečtí soc. dem. v pohraničí dost početnou paravojenskou formaci Republikanische Wehr, němečtí komunisté ještě početnější Rote Wehr: obě k aktivnímu odporu proti henleinovcům, na obranu státu i vlastních stranických podniků rozbíjených henleinovci. Obě se zbraní v ruce účinně posílily čs. útvary k potlačování krvavého protistátního henleinovského puče ze 13. září 1938 a osvědčily se v ozbrojených srážkách s nacistickým Freikorpsem, teroristickou jednotkou, zbudovanou v říši ve spojení s SA a henleinovci. A němečtí komunisté, zběhlí z dob své ilegality v konspirativních metodách, odhalili na podzim 1937 v severních Čechách rozsáhlou nacistickou špionážní a diverzní síť proti čs. opevňovacím pracím. Přední německý sociální demokrat Wenzel Jaksch - víme o jeho poválečném revanšistickém štvaní, ale ne o jeho radikální loajalitě do konce roku 1940 - apeloval jako vůdce čs. delegace na zasedání exekutivy Socialistické Internacionály v Bruselu 30. května 1938: "Ústupky Henleinovi nemají vůbec smysl, Henlein je malý agent Hitlera a jeho strana expoziturou NSDAP, dirigovanou z Berlína." Pak není divu, že Jaksch otevřeně kritizoval nešťastnou ústupnost pražské vlády před Henleinem tak, jak se to neodvážil žádný kritický Čech, že výslovně odmítal autonomii pro sudetské Němce jako nacistický trik a že dokonce ty české politiky a intelektuály, kteří trik brali vážně a pokoušeli se jej marně dostat do vlády, vyzýval až do posledka k vojenskému odporu za každou cenu. 7. srpna 1938 se probila delegace německé soc. dem. k britskému "nezávislému prostředníkovi" Runcimanovi, který provokativně nahrával Hitlerovi i Henleinovi, a ujišťovala jej, že "přátelské soužití sudetských Němců s jejich českými spoluobčany... je možné výhradně na půdě celistvého Československa". Od konce června do poloviny září 1938 vydupali němečtí sociální demokraté a komunisté - poslední zbylí hlasatelé a aktéři sudetoněmeckého antifašismu - v pohraničí ze země dvanáct masových manifestací s desítkami tisíc účastníků, často spolu s radikálními antifašisty českými. Dopisy Čapkovi Zprávy německého vyslanectví v Praze do Berlína i ilegální informace henleinovců do říše se už od časného jara 1933 hemží stížnostmi, jak sudetští antifašisté narušují a stěžují nacifikování pohraničí. Olga Scheinpflugová píše ve svém Českém románu o desítkách dopisů sudetoněmeckých antifašistů Karlu Čapkovi v pozdním létě 1938 s jejich voláním na záchranu republiky. A opuštění němečtí socialisté a komunisté vydávali svědectví o svém zápasu na záchranu německého demokratického tisku, divadelnictví, filmu a veřejného života v pohraničí proti glajchšaltování nacisty sudetskými i říšskými. Opuštění? Ano, krátkozrakou lhostejností pražské vládní politiky, jejíž zaslepenost bije do očí - 11. března 1938 pronikli dva poslanci německých křesťanských sociálů, kteří se právě vrátili od Schuschnigga z Vídně, k Benešovi a alarmovali jej, že Hitlerův vpád do Rakouska je přede dveřmi. Prezident ale zprávě nevěřil. Za 36 hodin byl Hitler ve Vídni. 1. dubna 1938 varoval Hubert Ripka, Benešův člověk a spolupracovník Jaksche, v Demokratickém středu před "opuštěním těchto statečných obhájců čs. demokratické myšlenky", jako "před přímo zločinem a nenapravitelnou hanbou čs. demokracie". A Peroutka týden na to v Lidových novinách: "Někteří naši politikové dělají politiku tak, aby se Henleinovi nevysmeklo ani jedno procento našich Němců. Jim musíme klásti tuto hlavní otázku: máme snad pomoci vyhladit každého Němce, který s republikou souhlasí? ... Nechť vědí, že to nezaloží žádný nárok na vděčnost národa, když se jim podaří učinit ze všech našich Němců nacisty" Oficiální protihitlerovská Praha kalkulovala léta naivně s Paříží a Moskvou, ale statisíce sudetoněmeckých antifašistů, o něž se mohla opírat jako o kolektivní sílu, nebrala na vědomí ani v hodině pravdy, kdy šlo o všechno. "Jsem český svědek, že tito lidé stáli na severu přes pět let, každý zvlášť a všichni společně, s neuvěřitelnou statečností po boku Čs. republiky. Za obětí větších, než si dovedete představit, se silou větší, než dovedete pochopit!" volala zoufale Milena Jesenská v Přítomnosti 1. června 1938 a ještě pět dní před Mnichovem. Opravdu budeme i teď mlčet stejně jako ti, jež hořce a právem obviňovala, že "nedovedli, dokud byl čas, opřít se o ten živel v německém táboře, který má sice jinou řeč, ale souběžný světový názor?!". V zájmu dějinné spravedlnosti Každý slušný český člověk musí vítat gesto české vlády. Ale nemělo by to gesto být přece jen širší a zahrnout právě ty, s nimiž Paroubkova iniciativa ani nepočítala a kteří s námi stáli od počátku v jedné frontě? Z vládního dokumentu není jasné, vztahuje-li se i na ně: i kdyby to znělo cynicky, jejich věrnost a obětavost předmnichovská nám musí být bližší než jejich odpor a oběti za války, kdy už nebyli našimi občany. Copak bychom opravdu k těm desetitisícům a statisícům převážně už nežijících neměli pociťovat aspoň kapku vděčnosti, morální dluh dvou generací, jak se předloni 30. dubna vyjádřil v Právu Václav Kural? Nebylo by to v zájmu dějinné spravedlnosti? A jestli si Václav Klaus vážně myslí, že to gesto je "falešné, zbytečné, duté", že už první Paroubkova iniciativa byla "nešťastná a nebezpečná" a teď už přímo "škodlivá státu" (čím, proboha?), pak jen prozrazuje, že nemá ani ponětí o ještě živé minulosti státu, jemuž stojí v čele. A o jejím závazku. Pokud něco skutečně těžce poškozuje prestiž ČR, pak v žádném případě humanitární gesto vlády, ale jedině prezidentovy nekvalifikované fráze. Pokud něco skutečně těžce poškozuje prestiž ČR, pak v žádném případě humanitární gesto vlády, ale jedině prezidentovy nekvalifikované fráze. Ivan Pfaff Právo 1.3.2006, str. 15