USD AV CR, v.v.i.

Orální historie v projektu Medializace Odezvy výstavy a konference v Ústí n. L. Info medializace

Čtvrtek, 25 duben 2024

Odezvy výstavy a konference v Ústí n. L.

Bilanční seminář v Ústí nad Labem a prezentace výstavy "Zapomenutí hrdinové" si vysloužila pozornost místních médií a saských novin. Doplňujeme také článek Bohumila Doležala z Lidových novin, který zmiňuje projekt a výstavu. Hrdiny se stali až po letech Mladá fronta Dnes, 3.12.2007, str. 6 MARTIN KRSEK Výstava na ústecké UJEP přibližuje příběhy antifašistů, kteří trpěli i po skončení války Ústí nad Labem - Zapomenuté hrdiny druhé světové války připomíná unikátní výstava, která byla v pátek zpřístupněna v na Filozofické fakultě ústecké univerzity. Po jejich osudech dva roky pátrali historici v Česku i zahraničí. V Ústí poprvé veřejnosti představují příběhy antifašistů, kteří se z národnostních důvodů nedočkali po válce uznání a naopak trpěli nespravedlivým útiskem. Černobílé filmy běží ve smyčce na obrazovkách a uvádí návštěvníky o sedmdesát let zpět. Je přelom třicátých a čtyřicátých let 20. století a politická atmosféra je napjatá. Plakátovací sloupy jsou plné agitačních letáků fašistů i jejich odpůrců. Pozorný divák si brzy všimne, že tady něco nehraje. Není to tak, že by plakáty fašistů byly německy a těch ostatních česky. I německy psané plakáty zvou na demonstrace proti fašismu. Mezi českými Němci nebyli jen příznivci Hitlerovy politiky, ale také sociální demokraté, komunisté a další bytostní odpůrci nacistů. A tito lidé, byť byly v menšině, aktivně vystupovali proti politice Sudetoněmecké strany. "Táta byl sociální demokrat, scházeli se s dalšíma u cukráře Schwarze a tam debatovali o politice. Já měl rád dorty, tak mě bral s sebou. A vždycky mi pak říkal, abych o tom nikde nemluvil," popsal politický postoj svého otce, ústeckého Němce, Bedřich Dědek (73 let). Jako jeden ze "zapomenutých hrdinů" se zúčastnil slavnostního otevření výstavy. Rodina Dědkova za své politické postoje za války trpěla. Když maminka poslala tehdy desetiletého Bedřicha s buchtami k vyhladovělým ruským zajatcům, udali je sousedé na gestapu. Otec musel za trest na nucené práce. Vrátil se domů až na sklonku války. V květnových dnech pak společně s dalšími antifašisty zachránil před odstřelením podminované Masarykovo zdymadlo. Zatímco se otec dohadoval s esesáky, poslal malého Bedřicha přeštípnout drát k výbušninám. Po válce se rodina uznání nedočkala. Kvůli tomu, že otec neuměl dobře česky, musel změnit zaměstnání. Bral nižší plat než jeho čeští kolegové. Při divokém odsunu přišel Bedřich o babičku. "Po válce jsem začal chodit na českou školu. A když jsem napsal slohovou práci o tom, jak jsme s tátou zachránili zdymadla, učitel mi řekl, že on by nechal zdymadla odstřelit a pomstil by se tak všem Němcům v Ústí. Raději jsem to pak už nikde nevyprávěl. Proto jsem se divil, když se teď začali o ten náš příběh zajímat. Už jsem to nečekal," poznamenal pamětník. Výstava přibližuje pět podobných příběhů, nejsou jen o antifašistech z řad českých Němců, ukazují, že mezi československými odbojáři byli i židé nebo Rumuni. Jejich osudy v expozici dokumentují rodinné fotografie a historické dokumenty. Návštěvník si může také odnést leták s příběhem, pro děti je připraven ve formě komiksu. "Výstava má navodit atmosféru doby a pomoci pochopit tehdejší složitou situaci. Umožňuje konfrontaci příběhů konkrétních jednotlivců s velkými dějinami. Ukazuje, jak je historické zobecňování někdy zavádějící," dodal vědecký tajemník ústeckého muzea Václav Houfek.. Výstavu může na ústecké univerzitě navštívit veřejnost do konce ledna. Pak bude putovat po různých institucích po České republice. Projekt "Zapomenutí hrdinové ...i oni byli proti fašismu" navazuje na usnesení české vlády z roku 2005. Tím se Česká republika oficiálně omluvila všem antifašistům, kterých se kvůli národnosti dotýkala opatření proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Na projektu se podílí Muzeum města Ústí nad Labem, Národní archiv a Ústav soudobých dějin. Zapomenutí hrdinové jsou ze života Ústecký deník, 29.11.2007, str. 3 Klíše/Zahájením putovní výstavy vyvrcholí na Filozofické fakultě UJEP konference, která zítra představí výsledky projektu Zapomenutí hrdinové. Uvede také film s výpověďmi tří pamětníků. "Úkolem projektu dokumentace osudů německých odpůrců nacismu v bývalém Československu je shromáždit svědectví o životě antifašistů z řad někdejších občanů Československé republiky německé národnosti. A seznámit s jejich osudy veřejnost," uvedla Blanka Mouralová, ředitelka ústecké obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum. Ta se na projektu rok a půl podílí s ústeckým muzeem, Ústavem pro soudobé dějiny AVČR a Národním archivem. Na závěr akce bude otevřena putovní výstava Zapomenutí hrdinové, zpracovávající přístupnou formou téma německých antifašistů u nás v době předválečné, válečné i po roce 1945. "Ukáže konkrétní příběhy lidí, jejichž svědectví si tak mohou návštěvníci poslechnout i prohlédnout," dodala ředitelka Collegia. Česká republika zpracovává zapomenuté dějiny Sächsische Zeitung, 3.12.2007 (Neoficiální překlad komentáře Anneke Hudalla k projektu „Zapomenutí hrdinové“, zpracoval Martin Teplý, tajemník OEÚ GK) Výzkumný projekt se věnuje osudům sudetoněmeckých antifašistů. Josefu Schützovi bylo 14, když vstoupil do „Komunistické mládeže“. Jako partyzán riskoval v roce 1944 život, když se pokoušel osvobodit Československo od fašismu. Přesto musel v roce 1946 Čechy opustit. Prokazatelně bojoval proti hitlerovskému režimu. Stejně jako 3 miliony jeho krajanů však měl onen nedostatek, který Československo po Druhé světové válce neodpouštělo: Schütz byl sudetský Němec – a proto byl z Čech „odsunut“. Lidé jako Josef Schütz byli v centru pozornosti konference, které se v pátek v Ústí nad Labem účastnilo okolo 80 politiků, historiků a žurnalistů. Byly představeny průběžné výsledky dvouletého výzkumného projektu, iniciováném českou vládou v roce 2005. Kolektivní trest Pracovní název projektu zní „Zapomenutí hrdinové“. V jeho rámci mají být prozkoumány a dokumentovány osudy sudetských Němců, kteří byli obzvláště nespravedlivě postiženi kolektivním potrestáním Němců: osudy sudetoněmeckých antifašistů. Není přesně známo, kolik lidí nejásalo, když Hitler v roce 1938 přivedl Sudety „domů do Říše“. Jisté je, že po válce Československo opustilo okolo 135 tisíc německých antifašistů. V zemi jich zůstalo asi jen 500. Žádné uznání Na rozdíl od ostatních sudetských Němců nebyli ve většině případů antifašisté násilně odsunuti. Vzhledem k antiněmecké atmosféře však většina z nich přistoupila na „dobrovolný odchod“. A kdo v zemi zůstal, udělal dobře, když se v největší možné míře asimiloval. Sudetoněmecký odboj [Widerstand] nebyl v Čechách dodnes oceněn. O to senzačnější [beeindruckend] bylo, co pražský Ústav pro soudobé dějiny, Museum města Ústí nad Labem a Národní archiv prezentovali v pátek v Ústí nad Labem. Od září 2008 bude o „zapomenutých hrdinech“ informovat v České republice a v Německu putovní výstava. V internetová databázi je dokumentováno 65 000 osudů. Bylo realizováno a nahráno 31 interview se svědky událostí. „Cíl našeho projektu není jen zpracovat jednu kapitolu česko-německých dějin a pak ji uzavřít“, zdůraznil Tomáš Kafka z pražského Ministerstva zahraničních věcí, „cílem je také co možná nejvíce lidí do tohoto projektu zapojit“. Je důvod k naději, že se to podaří. Češi v zákopech dávné války Lidové noviny, 22.11.2007, str. 8 Bohumil Doležal Civilizovaný národ by měl umět odpouštět. I Němcům, kteří padli před víc než šedesáti lety Někdy na jaře roku 2002 se v Ústí nad Labem rozšířilo, že v jedné opuštěné továrně jsou přechovávány ostatky německých vojáků padlých na území ČSR v druhé světové válce. Zpráva se potvrdila a lidé dostali strach, že by mohla vzniknout epidemie. České úřady se musely věcí zabývat. Nejprve na náklady Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge (spolek, který se zabývá hroby německých vojáků v zahraničí) ostatky provizorně přemístily do vojenského prostoru v Brdech, pak se začalo přemýšlet, kam s nimi. Podle mezinárodních zvyklostí mají být vojáci pochováni na území států, kde padli. Nejprve se uvažovalo o bývalém evangelickém německém hřbitově na Vinohradech. Proti tomu byly různé vlastenecké organizace. Vyřešilo se to samo od sebe: Volksbund dostal cenovou nabídku, kterou nebyl schopen uhradit. Pak se hledalo místo na periferii republiky. V Mariánských Lázních. Na Hlučínsku. Teď se zdá, že je rozhodnuto: chebské zastupitelstvo se usneslo, že vojáci smějí být pohřbeni v jejich městě. Radnice však má své podmínky. Zachovat si tvář. Ale před kým? Za prvé, hřbitov bude pořízen za německé peníze. To je jistě v pořádku. Za druhé, nesmí to být německý vojenský hřbitov, tj. musí tam být pohřben rovněž nějaký Neněmec. A za třetí, Volksbund se musí za toto velkorysé vstřícné gesto finančně podílet na obnově chebského městského hřbitova. Jde o nabídku, jak zareaguje německá strana, není zatím známo. Nabídka vypadá jako návrh, jímž si jedna z bojujících stran klade podmínky, za nichž je ochotna přistoupit na příměří. Na první pohled to vypadá jako úděsná necivilizovanost a nízké vyděračství. Ve skutečnosti jde o kompromis. Chebští radní (nebo většina z nich) projevili dobrou vůli. Zároveň si musí zachovat tvář. Ale před kým? Od konce války, v níž ti vojáci padli, uplynulo šedesát dva let. Mezi padlými jsou prý i civilisté. (Jak může civilista ve válce padnout? Civilista může být zavražděn, někdy se to stává i po válce. Někdy se po válce vraždí i váleční zajatci.) Nechme je stranou. Někteří z padlých byli horliví nacisté. Jiní se nechali na čas strhnout. Jiní byli proti, ale báli se to dát najevo (měli věru čeho se bát). Jiným to bylo fuk. Máme ostatky mrtvých kádrovat? V -civilizovaném světě se mrtvým dopřává klid. I ti, co za živa škodili, už škodit nebudou. Je tu otázka: kde se v některých lidech tolik let po válce bere taková nenávist - až za hrob, jak se říká? Komu záleží na tom, aby jí neubývalo? Jaké politické cíle sleduje? Nebo jde opravdu jen o to, jak ze zazobaných Němců vytřískat peníze? A komu o to jde? Podobné lavírování není ostatně tam, kde jde o "citlivé" česko-německé záležitosti, žádnou výjimkou. Od listopadu má po Česku putovat unikátní a "kontroverzní" výstava. Týká se sudetoněmeckých antifašistů, kteří se podíleli na boji proti nacismu a po válce byli v ČSR perzekvováni, nebo dokonce vyhnáni. Někteří z nich (komunisté) se od svých českých soudruhů nechali přesvědčit, aby šli dobrovolně budovat "socialismus" do východního Německa. Je třeba dodat, že jiní, nekomunisté, odešli, protože se solidarizovali s vyhnanými. A další, jako např. Wenzel Jaksch, se vůbec vrátit nemohli, protože se kvůli vyhnání dostali do konfliktu s Benešem. Na půdě vykolíkované dekrety Sudetoněmečtí antifašisté si jistě zaslouží uznání a omluvu (nemyslím si jen, že by se to týkalo taky např. Bruna Köhlera nebo Augustina Schramma). Tím se ovšem pořád pohybujeme na půdě vykolíkované Benešovými dekrety, v jejich případě byly porušeny. Ale co s těmi ostatními? S padlými vojáky mají společné to, že někteří byli přesvědčení nacisté, jiní se na čas nechali strhnout, jiní byli proti, ale báli se to dát najevo, a jiným to bylo fuk (podobně se vztahovali po roce 1945 Češi k bolševismu). A s padlými vojáky mají navíc společné to, že jsou v drtivé většině už mrtví (osmnáctiletí z roku 1945, pokud přežili, oslavují letos osmdesátiny). Od války uplynulo šedesát dva let. Spousta našich lidí se ale pořád dusí zlobou, nemohu se zbavit dojmu, že šikovně rozněcovanou. Není konečně na čase odpustit těm mrtvým i těm, co se dožili dneška? Civilizovaný člověk a civilizovaný národ by měl umět odpouštět -zvlášť v situaci, kdy potřebuje, aby bylo odpuštěno i jemu. Od světové války uplynulo šedesát dva let. Spousta našich lidí se ale pořád dusí zlobou, nemohu se zbavit dojmu, že šikovně rozněcovanou.