Místo a datum konání rozhovoru: Litvínov, 15. května 2007
Paní Edith Kroupová se narodila 21. února 1927 v lázeňském městě Bílině, které leží v mostecké pánvi severozápadních Čech. Vyrůstala zde v německo-židovské rodině. Doma se mluvilo výhradně německy. Tatínek Karl Mayer patřil k německým starousedlíkům, pracoval v místních sklárně Engels a Co. a z pozice sklářského dělníka se vypracoval až na dobře placené místo účetního. Maminka Irma Mayer, roz. Heller pocházela z německo-židovské rodiny z Libáně, městečka v Českém ráji. V místních sklárnách, kde na počátku dvacátých let též pracovala, se seznámila na jedné z odborářských schůzí se svým budoucím manželem Karlem Mayerem.
Na léta svého dětství vzpomíná paní Kroupová jako na idylické období, které však skončilo s nástupem nacismu v Německu a s postupným zaváděním protižidovských opatření na území tehdejších Sudet po roce 1938. Po připojení Sudet k říši, vstoupily na tomto území v platnost norimberské zákony. Mimo to byly vydány i některé specifické normy s územní platností pouze pro Sudety. Edith Mayer chodila nejprve do obecné školy ve svém rodišti a v roce 1938 nastoupila do německého gymnázia v Duchcově.
Ačkoliv svazek Mayerových patřil k tzv. privilegovaným manželstvím, (rodina nepěstovala žádné židovské zvyky, Edith nebyla vychovávána v židovské víře, ani nebyla ve styku s židovskou obcí) zavádění protižidovských předpisů se rodině nevyhnulo. Na otce byl od roku 1939 vyvíjen nátlak, aby se nechal rozvést se svou židovskou chotí. S nedůvěrou a podezřívavostí byly hodnoceny jeho styky s českými přáteli, které i přes četná „doporučení“ odmítl přerušit. Vzhledem ke svému sociálně-demokratickému smýšlení byl označen za politicky nespolehlivého. Maminka, jakožto židovka, musela vynuceně přijmout jméno Sára (muži byli povinni ke svému jménu připojit Israel), rodině byly kráceny příděly potravinových lístků, nesměli svobodně nakládat se svým majetkem, matčino konto bylo částečně obstaveno. V rámci tzv. arizace museli přihlásit veškerý svůj majetek a nesměli s ním volně nakládat. Další diskriminační opatření na sebe nedala dlouho čekat. Na základě nových nařízení týkajících se navštěvování vyšších škol židovskými míšenci byla čtrnáctiletá Edith v roce 1942 vyloučena z německého duchcovského gymnázia. Následovalo nucené nasazení na zemědělském statku. Svůj povinný rok (tzv. Pflichtjahr) odsloužila u sedláka Josefa Lorenze v Srbině a potom byla nasazena jako pomocná kancelářská síla ve sklárně Engels a Co.
V listopadu 1944 byl Edithin otec, který naprosto vyloučil možnost rozvodu se svou židovskou manželkou, poslán do pracovního tábora v německém Kasselu. Poté musel vykonávat nucené práce v dolech na draselnou sůl v Ellers poblíž města Fulda v Hesensku. Na sklonku války se vrátil s podlomeným zdravím a ve velmi špatném psychickém stavu.
Dva měsíce po nuceném nasazení Karla Mayera do říše, začali být v lednu 1945 povoláváni do transportů směřujících do koncentračních táborů také členové smíšených (židovsko-árijských) manželství z Německa, Rakouska a protektorátu Čechy a Morava. V den Edithiných 18. narozenin byla paní Irma Mayer povolána do transportu s místem určení Terezín. Zde strávila období do konce války. Dospívající Edith zůstala zcela sama, ale naštěstí se jí ujala teta z otcovy strany a ukrývala ji u sebe doma na půdě. Jako židovské míšence prvního stupně ji totiž hrozilo odvlečení do táborů pro židovské míšence a partnery ze židovských manželství.
Po skončení války se rodina Mayerových opět šťastně setkala. Jako příslušníci tzv. nepřátelského národa však byli brzy opět vystaveni diskriminačním nařízením. Otec byl nucen potupně nosit po určitou dobu bílou pásku – poválečné označení pro občany německé národnosti. Ztratili německé státní občanství, ale na československé museli čekat až do roku 1947. Odsun jim sice na základě prožitých útrap a občanského postoje v době nacistické perzekuce nehrozil, ocitli se však náhle v pozici druhořadých občanů bez státní příslušnosti. Otec se sice mohl vrátit na své původní místo úředníka ve sklárnách, ale oproti ostatním zaměstnancům českého původu mu byla vyplácena jen částečná mzda. Řada jeho přátel byla odsunuta, někteří odešli dobrovolně, aby unikli pomstě revolučních gard, které měly v pohraničí na svědomí mnohé excesy. Paní Kroupová vzpomíná, že ona sama ani nikdo blízký z její rodiny nebyl svědkem těchto událostí, ale mezi lidmi se proslýchalo, že dochází k násilí na nevinném obyvatelstvu a k znásilňování německých žen. Z matčiny strany válku nepřežil nikdo, celá rodina zahynula v německých vyhlazovacích táborech. Manželé Mayerovy po skončení války nadále bydleli ve svém původním domě v Nádražní ulici v Bílině. V roce 1965 byl jejich dům zbourán – musel odstoupit těžbě, a tak se oba přestěhovali do vily v Mariánských Radčicích, kde prožili ještě téměř deset let společného života.
Po skončení války nemohla Edith pokračovat ve studiu na duchcovském gymnáziu, protože neovládala vyučovací jazyk – češtinu. Doučování se tehdy ujal mladý Čech, který přijel do Duchcova za prací ve sklárně z vnitrozemí. O dva roky později se za něho provdala a svá studia na gymnáziu přerušila. Od roku 1952 působila jako učitelka na odborném učilišti v Meziboří. V roce 1958 se stala vedoucí odboru městského úřadu v Litvínově a vstoupila do KSČ. Po roce 1989 pracovala a spoluzakládala společně s jedním německým podnikatelem společnost obchodující s komínovými systémy. Paní Kroupová má dvě děti a se svým současným manželem žije v Litvínově.