Narátor: Hedvika Hurníková
Tazatel: Tomáš Okurka
Místo a datum konání rozhovorů: Chomutov, 1. rozhovor – 19. září 2007, 2. rozhovor – 8. října 2007
13. dubna 1926
Hedvika Hurníková, rozená Walterová, se narodila 13. dubna 1926 v Hoře Svatého Šebestiána v Krušných horách. Oba rodiče byli Němci. Otec Daniel Walter pocházel z nedalekého Výsluní a v Hoře Svatého Šebestiána převzal po otci své manželky místo listonoše. Ačkoli byla obec téměř výhradně německá, poslali rodiče dceru Hedviku do české mateřské školy a poté i do české obecné školy. Od roku 1936 navštěvovala německou školu, v roce 1938 ji rodiče přehlásili opět do české. Pravidelně se stýkali s českými obyvateli Hory Sv. Šebestiána a otec se učil česky. Rodina byla sociálnědemokratická, jejich dům byl nazýván „rudý dům“. Otec byl aktivní v dělnickém sportovním spolku ATUS a v dělnickém ochotnickém divadelním souboru. Aktivními sociálními demokraty byli i strýc a dědeček.
V době předmnichovské krize odvedl otec rodinu z nebezpečného pohraničí do českého vnitrozemí a sám poté při mobilizaci narukoval do československé armády. Po Mnichovu jim čs. úřady nařídily, aby se vrátili zpět. V Hoře Svatého Šebestiána pak byli i s dalšími příbuznými vystaveni nacistickému pronásledování. Dědeček, strýc a otec byli zatčeni. Strýc poté prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu a Dachau. Otce sice po dvou týdnech pustili na svobodu, ale přišel o práci. Vystřídal poté několik zaměstnání, z nichž byl vždy po krátké době pro „nespolehlivost“ propuštěn. Potom našel práci v Mannesmannových závodech v Chomutově, kde utrpěl pracovní úraz a přišel o nohu. I poté pracoval v této továrně a rodina dostala dokonce byt v Chomutově. Paní Hurníková v době války dělala kancelářskou práci v textilní továrně a v roce 1944 byla poslána do chomutovské továrny Herold zaměřující se na válečnou výrobu. Válečným zajatcům, kteří v továrně pracovali, nosila tajně jídlo.
Po skončení války byla německá rodina vystavena šikanování ze strany Čechů. Matka byla šikanována při nakupování, narátorce a jejímu otci hrozili vězením za to, že spolu na veřejnosti mluvili německy. Rodiče chtěli dobrovolně odejít do Německa, ale paní Hurníková poznala svého budoucího muže a odejít z Československa nechtěla. Rodiče v zemi zůstali kvůli ní. Jako antifašisté obdrželi bez větších problémů československé státní občanství. Většina příbuzných ovšem z Československa odešla. Teta s dětmi v Československu zůstat nesměla a dědeček s babičkou se rozhodli odejít s ní. Strýc, který prošel třemi koncentračními tábory, se po válce vrátil do domu v Hoře Sv. Šebestiána, kde se svou ženou, synem a matkou žil do roku 1947. Poté byl přinucen odejít do vnitrozemí a pracovat na poli. Kolem roku 1950 mu bylo umožněno, aby se vystěhoval do SRN. Jejich dům v Hoře Sv. Šebestiána byl mezitím celý rozebrán a převezen jinam, aniž by někdo z rodiny věděl kam. Nedávný pokus paní Hurníkové o navrácení pozemku, na němž dům stál, skončil nezdarem.
Paní Hurníková po válce pracovala nejprve v textilní továrně. V roce 1946 se vdala a poté byla na mateřské dovolené. V roce 1956 nastoupila jako vedoucí mzdové účtárny v podniku Pramen, kde setrvala až do důchodu. V roce 1969 se stala členkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti v Chomutově a dnes je jeho předsedkyní. Zároveň je členkou Výboru pro národnostní menšiny při chomutovském magistrátu. V roce 1991 ovdověla. Má tři syny a šest vnuků.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. Vlašská 9 Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E