Úterý, 19 březen 2024

Židová Liselotte Tisk
Přejít na obsah
Židová Liselotte
Strana 2

Zidova_p.jpgNarátor: Liselotte Židová

Narozena: 13. září 1930

Tazatel: Pavla Plachá

Místo a datum konání rozhovoru: Olomouc, 23. června 2007

 

Rodinná soudržnost může svým členům hodně pomoci v dobách nejistých, a to i v případě, že jde o rodiny národnostně nebo nábožensky promíchané. Tak tomu bylo i v životě Liselloty Židové (roz. Lipschitzové), dcery německého Žida a Němky z Bruntálu, která válku strávila v českém prostředí na Frenštátsku.

 

 

Manželé Arthur a Hedwig Lipschitzovi pocházeli z německých rodin na Bruntálsku, kde rodiče obou z nich provozovali pohostinství. Znali se už od dětství a po šestileté známosti se vzali. Lipschitzovi byli židovského původu, otec rodiny byl praktikující věřící, ale jeho syn už nikoli. Proti tomu Czeschové byli Němci a křesťané. Z toho důvodu měli snoubenci pouze občanský sňatek. Rozdílné náboženské vyznání rodiny nerozdělovalo, vzájemně se tolerovali, což symbolicky dokládá i vzpomínka na dobu mládí budoucích manželů: …u Lipschitzů měli jednoho koně a u Czeschů měli druhého koně a když potřebovali do páru, tak si vzájemně ty koně půjčovali.

 

Mladí manželé žili v Leskovci nad Moravicí, kde muž pracoval u firmy A. Rudolph. Roku 1930 se jim narodila dcera Liselotta. Maminka byla s dcerou v domácnosti. Změnu poměrů ve třicátých letech si paní Židová jako dítě příliš neuvědomovala. Zpětně jen hodnotí falešné obvinění otce z defraudace peněz jako první projev sílícího antisemitismu. První šok, který si ze svého dětství pamatuje, je rychlé stěhování připomínající spíše útěk z října 1938: …v době mobilizace československého vojska najednou moji rodiče začali balit své věci a bylo mi jasné, že budeme někam odjíždět. Celá fabrika se spěšně stěhovala do Prahy. Na nákladní auta se nakládaly také osobní věci Lipschitzových. Všechny se však nestihly ani naložit, když se okolo auta shromáždili místní lidé, a Lipschitzovi uprostřed nenávistných pohrůžek odjeli směrem na Prahu. Neodstěhované věci byly později rozkradeny a rodina matky se je marně snažila vyreklamovat.

 

Manželé s dcerou našli krátké útočiště u příbuzných na Moravě, než otec zařídil pronájem bytu a přestěhování zavazadel do Prahy, kam přišli na Vánoce 1938. Následující měsíce chodila už Liselotta do české školy na Vinohradech, otec se stále ještě věnoval inventarizaci přestěhované firmy, ale především se rozhodl k náboženské konverzi. Dcera byla pokřtěná už po narození, nyní se tedy dal pokřtít otec a rodiče tím pádem také uzavřeli církevní sňatek. Předpokládali, že tato otcova rezignace na židovské náboženství je uchrání před represemi. Stali se občany protektorátu, přičemž matka mluvila pouze německy, otec ovládal oba jazyky, němčinu i češtinu, a dcera také, neboť v té době již za sebou měla dva roky v německé škole a po roce 1938 studovala už na českých školách. Pamětnice paní Židová vzpomíná, jak byli dokonce svědky příchodu okupantů: Pamatuji se na 15. březen 1939, kdy, nevím proč, jsme byli na tom Václavském náměstí, ale pamatuji si ten Einmarsch německého vojska … déšť a sněžení, Einmarsch, strach.

 

Otec se v Praze stýkal s dalšími členy své rodiny a známými, a právě v tomto prostředí devítiletá Liselotta poprvé uslyšela slovo „Konzentrazionslager“. Ale i v Praze pocítila rodina existenční problémy, a proto se rozhodli k návratu na Moravu, k matčině sestře, tetě Mici do Trojanovic (dnes součást Frenštátu pod Radhoštěm), která zde žila se svým českým manželem. V té době už všem bylo zřejmé, že trojanovický exil potrvá delší dobu.

 

V malém domku společně žili tři manželské páry a pět dětí: manželé Lipschitzovi, teta Mici s manželem a také její švagrová s manželem. Otec byl okamžitě povolán k pracovnímu nasazení do Ostravy jako pomocný dělník. Denně dojížděl z Trojanovic do Ostravy dvě a půl hodiny vlakem: …čili to znamenalo vstávat tak asi ve dvě hodiny ráno zhruba a návrat byl pozdě večer a tak to šlo pořád dokola. A při tom vlastně musel mít povolení k cestování vlakem z důvodu pracovního zařazení, musel nosit židovskou hvězdu, směl cestovat jenom v posledním vagonu a nesměl si sednout. Matka se snažila přivydělávat výpomocí u místních hospodářů. Sháněli potraviny nejen pro sebe, ale také pro své židovské příbuzné, kterým je v balíkách posílali do Terezína. Několikrát je v Trojanovicích navštívila také německá babička, matčina matka. Společně s ní se Liselotta roku 1941 podívala do Leskovce, a mohla tak navštívit své židovské prarodiče, jak se po válce ukázalo, naposledy.

 

V Trojanovicích navštěvovala Liselotta českou školu, poté přešla na měšťanku do Frenštátu pod Radhoštěm. Základní docházku ukončila roku 1944 a nastoupila do učení k pánskému krejčímu. V té době otce odvolali z práce v Ostravě a musel se dostavit do Prahy na Hagibor, odkud byl v prosinci 1944 transportován do Terezína. V Terezíně o jeden až dva roky dříve skončila většina členů jeho rodiny. Otec se šťastně dočkal konce války a 15. května se vrátil k dceři a manželce. Se svým švagrem, Bohumilem Čechem, manželem tety Mici, se brzy vypravili do Leskovce, aby pomohli německým příbuzným. Slyšeli zprávy o vyhánění Němců a chtěli se za rodinu Czechů přimluvit, aby mohli v Československu zůstat. Neúspěšně: …snahy o vyloučení z odsunu příbuzných maminky skončily tak, že se setkaly s neúspěchem a ještě byl tatínek obviněn z toho, jak může jako žid, který se vrátil z koncentračního tábora, se zastávat nějakých Němců. Podobně neúspěšný byl otec také ve svých pokusech o navrácení majetku po svých zemřelých rodičích.

 

Otec předpokládal, že se on a jeho rodina v Leskovci vrátí k životu před válkou. Koupil dům po svých německých příbuzných a očekával, že se vrátí ke své práci u firmy A. Rudolph. Nový národní správce o něj však neměl zájem. Otec odešel k jiné firmě, ze které se po roce 1948 stalo Ústředí lidové a umělecké výroby, a zde pracoval, později už v Opavě, až do penze. Zapojit se mezi místní se v Leskovci po válce nepodařilo ani jeho dceři: …na popud mého tatínka jsem vstoupila do Strany české mládeže. V domnění, že je to tak správné. Odtamtud mě vyhodili, protože řekli, že nejsem žádná Češka, ale Němka a že tam nemám co pohledávat. Protože manželé Lipschitzovi byli občany protektorátu, získali v roce 1947 doklad o zachování československého občanství, ale i tak měla jejich dcera problémy se složením maturity na rodinné škole v Opavě. Aby maturitu nakonec získala, musela se přihlásit na roční kurz, tzv. dělnickou přípravku, kterou bez problémů absolvovala; teprve poté se mohla přihlásit k vytouženému studiu medicíny, kterou absolvovala roku 1959.

 

Celý svůj pracovní život zasvětila patologii v Ústavu patologie v Olomouci, kde pracovala 33 let. Provdala se za Ladislava Žida, se kterým má tři děti. Byla členkou KSČ, v 60. letech se s manželem zapojila do obrodného procesu a po srpnu 1968 ze strany vystoupila.

 

Rodinnou soudržnost mezi Lipschitzovými a Czechovými nerozbila ani válka, ani doba po ní. Němečtí příbuzní posílali otcovi lístky do Terezína a naopak Lipschitzovi se snažili své příbuzné povzbudit v době nejistých začátků po odsunu do Německa. Rodiče Liselotty Židové i ona sama s rodinou se rozhodli v Československu zůstat. Dnes pamětnice shrnuje svou životní cestu dle rodinného zázemí, které nacházela a ztrácela: …mám vlastně domovy tři. Ten první, kde jsem se narodila a ze kterého jsem byla vytržena, ne svojí vinou, a který je teď jakoby symbolicky pod vodou, neboť je tam přehrada Slezská Harta na řece Moravici. Druhý domov jsou Trojanovice, protože tam jsem vlastně opravdu našla druhý domov a v podstatě, to jsem si až později uvědomila, jsem se de facto nenásilně integrovala do toho českého prostředí. No a třetí domov, to je ten mýho muže, protože příbuzní mého muže mě přijali velmi dobře, stejně tak příbuzní moji přijali zase mého muže velmi dobře…

 



 
 

Kontakt

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Vlašská 9
Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E