Orální historie v projektu arrow projekt arrow osoby 
Sobota, 23 září 2017

Hřebíková Zuzana Tisk
Přejít na obsah
Hřebíková Zuzana
Strana 2

Hrebikova_p.jpgNarátor: Zuzana Hřebíková

Narozena: 30. srpna 1936

Tazatel: Renáta Sulková

Místo a datum konání rozhovoru: Ústí nad Labem, 5. listopadu 2007


Příběh svého otce Rudolfa Albla vypráví dcera Zuzana Hřebíková, která se narodila a dodnes žije v Ústí nad Labem. Otec byl za války zatčen za poslech zahraničního rozhlasu. Byl odsouzen a z vězení se už nevrátil. Matka jen těžce obstarávala prostředky na uživení svých dětí a konec války jí situaci zdaleka neusnadnil.
 
 
 
Alblovi bydleli v Ústí nad Labem. Otec byl vyučený krejčí, matka v domácnosti. V rodině se mluvilo výhradně německy, byť matčina matka byla Češka, ale i ta se svými vnoučaty mluvila pouze německy – Zuzana se narodila v roce 1936, její mladší bratr Rudolf o čtyři roky později. Manželé Alblovi pravděpodobně nebyli členy žádné politické strany.
 
Na tatínka vzpomíná Zuzana Hřebíková jako na sportovce, který svou dceru bral na lyže, učil ji plavat. Za války už neprovozoval živnost, ale pracoval jako dělník v chemičce. Pocit šťastného dětství skončil v okamžiku, když otce zatklo gestapo: Tam (v chemičce) ho právě to gestapo sebralo a už jsem ho nikdy neviděla. Paní Hřebíková předpokládá, že to bylo nejen za poslech zahraničního rozhlasu, ale také pro ilegální činnost, o které bohužel nic bližšího neví. Po zatčení následovalo ještě několik domovních prohlídek. Byla jsem přítomna jenom jednou, když k nám přišli v noci a hledali u nás nějaký zbraně, to si pamatuju. Ale jinak tam byli vícekrát přes den, maminka se vždycky snažila nás strčit k sousedce, abysme se toho nezúčastnili. Když jsme se vrátili, tak už všecko bylo zase uklizený, takže nevím, co v tom bytě ještě hledali. Otec byl odsouzen nejprve k dvouletému trestu v Liberci a poté byl převezen do káznice v Ambergu. Ke konci války mu byl trest prodloužen.
 
Jelikož Alblovi bydleli na území obydleném především Němci, museli v květnových dnech 45. roku rychle vyvěsit bílé zástavy, že se vzdávají. Pamětnice vzpomíná: Najednou křičeli v ulici, vyvěšte bílé vlajky! …, takže se přišpendlil ručník na nějakou tyč a vystrčil každej z okna bílou vlajku. V jejich ulici měla navíc posádku Rudá armáda. Místní se Rusů obávali, ale kvůli výdělku pro ně matka paní Hřebíkové krátce i pracovala – z donesené látky jim šila šaty.
 
Marii Alblové svitla naděje, že se se svým manželem ještě shledá, když jí jakýsi očitý svědek pověděl, že viděl jejího manžela v Buchenwaldu – osleplého. Rozhodla se, že si pro manžela dojede. V červenci 1945 se společně se svým bratrem, který pracoval na železnici, rozjela manžela hledat. Předtím ale musela absolvovat zdlouhavé vyřizování povolení k vycestování u Okresní správní komise v Ústí nad Labem. Cesta do Buchenwaldu byla však marná. V prosinci 1949 byl Rudolf Albl prohlášen za mrtvého.
 
Po válce Alblovi získali statut antifašistů. Přesto musela maminka až do konce roku 1945 nosit bílou pásku. Rodina si však mohla zvolit, zda si přeje zůstat, či odejít. Zůstali, podobně jako většina obyvatel jejich domu: z našeho baráku to byli samí takoví antifašisti nebo smíšený manželství. Kromě nejistoty spojené s odsunem německého obyvatelstva trápila rodinu především materiální nouze.
 
Za války začala dcera Zuzana navštěvovat německou základní školu. Po roce 1945 absolvovala rok ve vyrovnávací třídě, než se opět vrátila do ročníku odpovídajícího věku na české škole: Tady v Ústí jsem jeden rok chodila do české školy do Předlic, tam právě jsme byli všichni takoví, který neuměli česky, a šli jsme o jeden rok níž... Jako dítě se brzy sžila s novým prostředím a uvádí, že mezi dětmi zůstavších i nově příchozích nepanovala nevraživost: Měla jsem asi tři kamarádky, který byly ze smíšeného manželství a který tady bydlely před válkou, a pak už jsem měla i český kamarádky, který chodily i k nám a já k nim, žádný rozdíl se nedělal.
 
Zuzana Hřebíková vystudovala Střední průmyslovou školu, na další studia neměla rodina prostředky. Pracovala v Závodech průmyslové automatizace, naposledy jako vedoucí výpočetního střediska. V roce 1957 se vdala za Stanislava Hřebíka. Narodila se jí dcera Zuzana a syn Roman. Žije v domku v Ústí nad Labem, ve kterém vyrůstala a prožila celý svůj život.
 
 
 

Kontakt

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Vlašská 9
Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E