Orální historie v projektu arrow projekt arrow osoby 
Sobota, 23 září 2017

Chorovská Elizabeth Tisk
Přejít na obsah
Chorovská Elizabeth
Strana 2

Chorovska_p.jpgNarátor: Elizabeth Chorovská

Narozena: 8. října 1932

Tazatel: Renáta Sulková

Místo a datum konání rozhovoru: Frýdek-Místek, 18. srpna 2007

 

Druhá světová válka nevratně měnila osudy lidí. Rodinu Justhových připravila nejprve o rodinné zázemí, pak i o rodinné příslušníky z otcovy a po válce i matčiny strany. Elizabeth Chorovská byla totiž po matce Němkou, po otci Židovkou, ale celý svůj život prožila v Čechách a na Moravě.

 

 

 

Elizabeth Chorovská (roz. Justhová) se narodila ve vesničce Damníkov (Lanškrounsko) jako dcera sudetské Němky a pražského německého Žida. Otec byl absolventem obchodní školy a pracoval jako úředník, matka byla v domácnosti. Z rodné vesnice se Justhovi přestěhovali do Svitav, kde se narodila mladší sestra paní Chorovské Charlotta. I když matčiny rodiče nebyli příliš nadšeni sňatkem své dcery, jak pamětnice vzpomíná: Moje maminka si jako první dívka z vesnice vzala žida. No, to pozdvižení!, s mladou rodinou se běžně stýkali i po celou dobu války.

 

Friedrich Justh se nijak politicky neangažoval, pracoval jako úředník u židovské firmy a s manželkou vychovával jejich dvě dcery. Byla to jeho manželka, Stephanie Justhová, která lépe odhadla situaci a koncem září mužovi řekla: Juste, sbal se, tady to začíná být horké, jeď do Prahy, já seženu nějaký odvoz a s holkama přijedeme za tebou. A 8. října se spolu s dětmi a nejnutnějšími věcmi přesunula do Prahy za manželem. Hlavní město bylo v té době již plné uprchlíků z pohraničí a Justhovi měli výhodu, že otec brzy zajistil podnájem jedné místnosti v Braníku, kam se rodina přestěhovala: Tam jsme tedy žili jako uprchlíci. Od obecního úřadu jsme měli takovou kartičku, na kterou jsme každý den dostali jídlo, ráno, v poledne, večer, do doby, než tátovi našli práci. Bydleli jsme v tom domku mezi Čechy a máma a já jsme neuměly slovo česky… Braník se stal Justhovým domovem po celou dobu války až do osvobození.

 

Pamětnice vzpomíná na vesměs kladné přijetí, kterého se jim od místních, převážně českých obyvatel dostalo. Brzy se od dětí ze sousedství naučila česky, začala navštěvovat českou školu a mamince, která se česky nedokázala naučit tak rychle, tlumočila. Významné pro ni bylo také setkání se skauty – druhý den po příjezdu je přišli navštívit a přinesli potraviny jako pomoc uprchlíkům. Obraz tohoto prvního setkání hluboce oslovil asi šestiletou Elizabeth a předznamenal její pozdější celoživotní zájem o skauting.

 

Po vzniku protektorátu a zavádění protižidovských opatření museli manželé Justhovi čelit silnému tlaku, aby se rozvedli. Stephanie Justhová se odmítla podvolit, prohlásila, že se s manželem rozvézt nenechá, a dokonce optovala pro českou národnost. Jeden z důsledků tohoto rozhodnutí byl, že rodina tím pádem pobírala potravinové lístky stejné jako Češi, což prolomilo poslední známky nedůvěry mezi sousedy v domě. Situace se však pro židovské obyvatelstvo zhoršovala. Otec musel nosit židovskou hvězdu a pracoval na vyklízení židovských bytů. Všichni členové jeho rodiny byli postupně povoláváni k transportům. Elizabeth jako dítě nepociťovala ve svém okolí přímou averzi kvůli svému židovskému původu, chodila do české školy, měla své kamarády, a o to víc nepochopitelný byl pro ni zážitek, kdy je se strýcem vyhodil z tramvaje německý důstojník. Vypadli jsme ven, já měla jediné bílé štramplíčky rozedrané, strejda si rozbil koleno, taky kalhoty roztrhané a brejle rozšlápnuté… Cestou domů jsme oba se strejdou brečeli. Příznačné je, že když tento svůj zážitek vyprávěla německým příbuzným v Damníkově, nechtěli jí věřit, že by to bylo možné. Pomyslné cesty židovské a německé rodiny se propojily například v okamžiku, kdy rodinu v Braníku navštívil matčin bratranec Gustav, důstojník wehrmachtu. Nejenže prohlásil, že u nich klidně zůstane, ale dokonce přiměl otce, aby spolu šli do kina, kam měl otec vstup zakázán. Poradil otci, jak hvězdu zakrýt. Nijak se neskrýval odporem k válce.

 

Otec byl nakonec také povolán do Terezína, naštěstí v posledním roce války, v únoru. Skutečnost, že se s ním manželka nenechala rozvézt, mu jistě zachránila život, jak pamětnice několikrát zdůraznila. Spolu s ostatními Pražany prožívala matka s dcerami revoluční květnové dny. Začalo to v odpoledních hodinách 4. května: …potulovaly jsme se s kamarádkou někde na břehu Vltavy a najednou, když jsme šly zpátky domů, tak jsme viděly, že lidi sundávají nápisy a takové nějaké vzrušení všude panovalo. Tak jsme očumovaly a přišly pozdě domů. Já dostala výprask. Následující den zůstaly s matkou v domě. Skrývaly se před ostřelováním ve sklepě, spolu s dalšími sousedy stavěly barikádu přímo před jejich domem, sledovaly příchod Vlasovců do Prahy i excesy mladíků s rudými páskami. Nejhorší zážitek je však teprve čekal. Do jejich domu vtrhli také gardisté a hledali matku se slovy, že „tam ještě žije Němka“. Sousedé v domě jim v tom však stihli zabránit: Tak mamku na poslední chvíli zachránili, páč už ji chtěli jako zastřelit.

 

Krátce po osvobození se z Terezína vrátil otec ve špatném fyzickém stavu a pokoušel se dohledat své odvlečené příbuzné. Marně. S manželkou se proto rozhodli vrátit se do Semil. Vraceli se právě v době, kdy většina matčiny části rodiny byla umístěna ve sběrných táborech. Otec se je zkoušel vyhledat a vyreklamovat z odsunu, ale neuspěl. Táta přestože ztratil celou rodinu, téměř celou rodinu kvůli Němcům, kvůli koncentráku, tak on byl zásadně proti odsunu. Justhovi odešli ze Svitav také.

 

Během roku 1945 se otec nadchnul pro komunistické ideje a vstoupil do KSČ. Chtěl si také splnit své životní přání a stát se spisovatelem, nebo alespoň novinářem. Proto přijal nabídku na práci redaktora v ostravském deníku Práce. V Ostravě získala zaměstnání také matka a sice jako jeřábnice ve Vítkovicích. Nebylo to ale snadné, neboť nadřízeným vadil její německý původ, byť byla oficiálně Češkou. Až teprve přímluva otce jako člena strany, rozhodla o jejím přijetí. Jeřábnicí Stephanie Justhová zůstala až do důchodu.

 

Prvotní nadšení otce pro komunistické ideje opadalo, velké rozčarování mu přinesly procesy 50. let. Po několika letech opustil místo redaktora a v 68. se rozhodl pro emigraci do západního Německa. Jeho manželka i dcery zůstaly v Československu. Vídali se poté zpravidla jednou ročně na dovolené v socialistickém zahraničí. Matka se časem naučila česky, ale s různou formou averze se potýkala celý život. Paradox životních poutí svých rodičů shrnula pamětnice slovy: Táta, kterej tady maminku zatáhl svým způsobem od rodiny, tak zemřel v Německu jako Němec a máma zemřela v Čechách jako Češka.

 

Sama Elizabeth Justhová po přestěhování do Ostravy studovala na střední zdravotní škole. Onemocněla však tuberkulózou, musela se dlouhodobě léčit a studia nedokončila. Začala pracovat jako vychovatelka a ke studiu se vrátila, když na nabídku zaměstnavatele absolvovala dálkové studium vychovatelství. Provdala se a se svým mužem se věnovala společnému zájmu – skautingu. Pracovali s dětmi v duchu skautingu i v dobách, kdy byla skautská organizace zakázaná. Své životní krédo stručně shrnula do věty: Já si myslím, že nezáleží na tom, co kdo je za národnost, ale jestli je to slušnej člověk nebo darebák.

 



 
 

Kontakt

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Vlašská 9
Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E