Narátor: Erika Maková

narozena: 1. června 1930

Tazatel: Jiří Opluštil

Místo a datum konání rozhovoru: Janovice u Rýmařova, 14. května 2008

Paní Erika Maková (roz. Weitz) se narodila 1. června 1930 v Vítkovicích (Ostrava). Tatínek Ferdinand Weitz pocházel z Ostravska, ze skromných poměrů, pracoval ve válcovnách Vítkovických železáren jako dělník. Byl žid, ale v 19 letech přestoupil na katolickou víru. Maminka Fridolina (Frida) Kühnel (-ová) pocházela z německé rodiny, z Rýmařovska, pracovala jako kuchařka, uklízečka (za války) a při hlídání dětí. Paní Erika měla o dva roky starší sestru Charlotte (Lotte), provdanou Kejdovou, která většinu života po válce žila v Brně, kam se odstěhovala za svým mužem. Již zemřela roku 1994. Doma se mluvilo pouze německy, všichni byli silně věřícími katolíky a nebyli nijak politicky aktivní.

Erika Weitz vyrůstala jako městské dítě, chodila do klášterní školy, dokud tuto školu nacisté roku 1939 neuzavřeli. Školní docházku dokončila na civilní německé škole. Ovšem daleko těžší doby nastaly vzhledem k židovskému původu tatínka. Otec byl registrován jako žid u tehdejší Židovské rady starších v Praze pod číslem 117 163 skup. 8-230. Vztahovala se na něj všechna nacistická protižidovská nařízení a omezení. Byl z rasových důvodů uvězněn a poslán dláždit chodníky v Praze. 1. 8. 1943 byl převeden a uvězněn do Oslavan, kde musel pracovat v dolech. Po úrazu v důsledku zasypání byl deportován 4. 2. 1945 do Terezína, kde byl internován do 10. 5. 1945. Babička Augusta (roz. Steiner (-ová)) a dědeček Šimon Weitzovi, rodiče otce, byli dne 18. 9. 1942 deportováni transportem č. Bh 818/819 do Terezína, kde do roka zemřeli. Tři sestry otce se dostaly do Osvětimi, z nichž jedna nepřežila.

Ovšem represe, persekuce a nátlakové akce se nevyhnuly ani mamince a Erice Weitz a její sestře. Gestapo je neustále hlídalo, dělali jim domovní prohlídky, dostávaly předvolání, na maminku vyvíjeli nátlak, aby se s otcem rozvedla. Ta na to však nepřistoupila, věděla, že by otce poslali od plynu. Aby uživila rodinu pracovala přes den ve Vítkovických železárnách jako uklízečka a po nocích prala lidem prádlo. Erika nemohla po dokončení základní docházky pokračovat v žádném vzdělávání a musela nastoupit také do těžkého průmyslu, do Vítkovických železáren, jako pomocná síla, uklízečka. Zažily v Ostravě nespočet bombardování, z čehož měla opakující se křečové záchvaty.
Matka dostala koncem prosince 1944 předvolání z Befehlshaber der Sicherheitspolizei na 29.1.1945 do Prahy. Na to raději vůbec nereagovala a s dcerami utekla a odjela do Janovic u Rýmařova ke své matce, k babičce Eriky. Tam se skrývaly na půdě apod. a  naštěstí nebyly hledány do konce války. Příchod Rudé armády přečkaly v dnes již zaniklé vsi Růžová (Rosadorf či také Rosendorf).

Tatínek přežil a vrátil se domů do Vítkovic, našel tam však jen prázdný byt, jehož nábytek byl rozkraden.Vydal se tedy pěšky do Janovic, kam dorazil 1. 6. 1945, v den narozenin Eriky. Celá rodina však krátce poté zažila bezpráví a brutalitu českých Revolučních gard. Obě sestry, otec a matka byly odvlečeni z domova, kvůli tomu, že byli považováni za německou rodinu a mluvili německy, a zavřeni téměř měsíc v internačním táboře pro Němce na zámku v Janovicích u Rýmařova, kde byli svědky mnohého násilí na internovaných mužích i ženách. Teprve po intervenci jedné známé, která také byla vězněna v nacistickém koncentračním táboře, byli všichni s určitou slovní omluvou puštěni.

Další výraznější persekuci již poté vystaveni nebyli. Po válce trvalo déle, než se otec mohl vrátit do práce, byl vysílen a prodělal infarkt i mrtvici. Dožil se však až do roku 1984. Maminka se živila jako kuchařka a porodní bába, dožila se roku 1983. Oba žili a zemřeli v Janovicích, do Ostravy se již vrátit nechtěli, ani možnosti vystěhovat se do NSR nevyužili. Čs. občanství dostaly všichni v rodině až roku 1947. Roku 1948 jim bez vysvětlení zabavili klavír. Sestra se stala švadlenou a provdala se do Brna, již zemřela. S jejími dětmi a vnuky udržuje paní Erika častý kontakt, zejména s prasynovcem, který jezdí pomáhat dobrovolně na humanitární mise do Ruska dětem ulice atd.

Paní Erika Weitz se provdala roku 1951 za Stanislava Makového, pána přistěhovalého z Prostějova. Zaměstnáním byl lesní automechanik atd. Děti neměli. V 50. letech bydleli u rodinných přátel, manželů Spitzerových v tzv. Spitzerově vile v Janovicích u zámku. Paní Spitzerová pak byla po smrti manžela ve vykonstruovaném procesu odsouzena na dva roky vězení a zabavena jí byla tato vila pro vládní a stranické účely a vykradena. . Paní Spitzerová se pak raději vystěhovala za synem, exulantem, do Holandska. 

Paní Maková pracovala jako tkadlena, jako učitelka v mateřské školce, kde ji práce s dětmi velmi těšila, ale po nátlaku české komunistické školní inspektorky odešla raději pracovat do textilky. Přestože si nemohla více doplnit vzdělání, neboť byla nucena brzy vydělávat a pomáhat rodině v těžkých poválečných letech, tak má široký všeobecný přehled a zájem. Je elegantní a inteligentní paní s velkými životními zkušenostmi a také z toho asi vyplívajícím nadhledem a nebývale humánním a humanistickým postojem. Ten však také souvisí s její poctivě brannou a prožívanou křesťanskou vírou. Paní Maková se hlásí k římskokatolictví a je tzv. praktikující věřící. 
  Žije v nájmu v rodinném domku, patřícím státním lesům, u nichž pracoval manžel. V sousedství teče potok a je pila a koňské stáje. Domácnost, domek i zahrádku vlastními silami spravuje a má všude útulný pořádek. Společnost jí dělá několikero koček. Jinak má dosti známých, je k lidem velmi otevřená. Těší se vcelku dobrému zdraví. Udržuje stálý kontakt s dětmi již zemřelé sestry a také s některými přáteli z mládí, kteří byli donuceni k odsunu vzhledem k jejich německé národnosti. Celý život byla politicky neaktivní.
 

(Jiří Opluštil)