Orální historie v projektu arrow projekt arrow osoby 
Pátek, 04 říjen 2024

Kadziolková Marie Tisk

Kadziolkova_p.jpgNarátor: Marie Kadziolková

Narozena: 24. listopadu 1923

Tazatel: Renáta Sulková

Místo a datum konání rozhovoru: Karlovy Vary, 24 dubna 2007

 

 

Paní Marie Kadziolková se narodila 24. listopadu 1923 v Přimdě (Pfraumberg) na úpatí Českého lesa (Nördlicher Böhmerwald) jako jediné a nemanželské dítě Susanny Reis. Spolu se svou matkou a prarodiči vyrůstala v malém domku poblíž kostela, který následkem spojeneckého bombardování vyhořel dne 20. dubna 1945.

Marie navštěvovala v Přimdě nejprve pět let obecnou školu a poté tři roky tzv. měšťanku. Vzpomíná, že jednou týdně chodívala na hodinu češtiny a svůj volný čas trávila spolu s ostatními dětmi v sudetoněmeckém tělovýchovném spolku Atus (Arbeiter Turn- und Sportverein) nebo chodila hrát divadlo.

Poměrně poklidné dětství předčasně ukončila tragická smrt matky, která se při zatopení jejich domku v březnu 1937 nachladila a na následky nachlazení zemřela. Tehdy čtrnáctiletá Marie se stala sirotkem. Její prarodiče v té době již byli po smrti, a tak veškerý majetek – dům a pole – byl formálně přepsán na ní, ale fakticky s ním začal disponovat místní starosta a zároveň Mariin opatrovník Krismann. V červenci 1937 poslal svou svěřenkyni na práci do zemědělství k sedlákovi v Damnově a do jejího rodného domku se nastěhovali starostovi příbuzní. O politiku se dle vlastních slov příliš nezajímala, ale vzpomíná, jak byl v Přimdě přibližně v polovině třicátých let vypískán Henlein, když zavítal na jednu z tělovýchovných přehlídek Atusu.

I po vypuknutí 2. sv. války pracovala Marie Reis jako pomocná síla na různých zemědělských statcích v pohraničí. Od roku 1941 byla zaměstnána u sedláka Adalberta Zenkera v Boru u Tachova, kde se seznámila se svým budoucím manželem Vladislavem Kadziolkou, nuceně nasazeným polským dělníkem. Oba se do sebe záhy zamilovali, ale  jejich „cesta za štěstím“ nebyla jednoduchá. Tehdejší platné zákony zakazovaly pod hrozbou krutých trestů styk mezi německými ženami a příslušníky tzv. méněcenných národů, ke kterým se na základě nacistické rasové ideologie řadili též Poláci. Na území Sudet pracovali jako nádeníci či pomocné síly na německých statcích, jako nekvalifikované pracovní síly byli nabíráni do různých průmyslových závodů nebo např. na stavby silnic a železnic. Zaměstnáváním cizích pracovních sil z východu řešila Německá říše trvalý nedostatek pracovních sil ve válečném hospodářství.

Vzájemné sympatie Marie a Vladislava se nedaly dlouhodobě udržet v tajnosti. Na základě udání je oba dne 19. března 1943 zatklo německé gestapo. Jako důvod zatčení bylo uvedeno „poškozování čisté rasy“. Byli vězněni nejprve ve Stříbře, Chebu a nakonec v Karlových Varech, kde na ně byla uvalena tzv. „ochranná vazba“ (Schutzhaft), což v překladu neznamenalo nic jiného než časově neomezené umístění do koncentračního tábora.

Paní Marie byla v dubnu 1944 deportována do Ravensbrücku a pro Vladislava se cílovým táborem stal KT Flossenbürg, ležící v Bavorsku (Horní Falci) nedaleko českých hranic. Zde byl nucen v nelidských podmínkách pracovat pro říši v obávaném kamenolomu a poté v továrně na letecké součástky Messerschmitt. Marie byla v Ravensbrücku přidělena do krejčovské dílny, kde šila a spravovala vojenské uniformy. V dubnu 1945 je němečtí dozorci vyhnali na pochod smrti. Nedaleko meklenburského města Parchim se jí zdařil útěk, když se spolu s přítelkyní z Opavy ukryla v jednom statku do stohu slámy.


Po dvouměsíčním putování se paní Marie v červnu 1945 vrátila na Zenkerův statek a zde se šťastně setkala se svým přítelem Vladislavem. Jako Němka však byla opět brzy vystavena diskriminačním opatřením, tentokrát ze strany československých státních orgánů. Když se vrátila do Přimdy, nalezla svůj rodný dům v troskách, vyhořel následkem bombardování. Zbylý majetek (parcela a pole) byl paní Marii konfiskován na základě Benešova dekretu 108/1945 Sb. Spolu s Vladislavem se tedy rozhodla jít pracovat na statek do Velkých Dvorců 2 km severovýchodně od Přimdy. Když na statek nastoupil národní správce, museli i tento zdroj obživy opustit a spolu s dalšími Němci byli odvezeni nejprve do Mariánských Lázní a nakonec do Středokluk, kde muži pracovali na stavbě plynovodu. Ubytováni byli v sále hospody, a poté v opuštěném domku v Makotřasech. Další komplikace vyplývaly z absence jakýchkoliv dokumentů či osobních dokladů. Jediným dokumentem, který paní Marie po válce měla, byla kartička z ošetřovny (Krankerevier) v Ravensbrücku. Spolu se svým přítelem Vladislavem plánovala svatbu, ale vyřizování dokladů bylo velmi zdlouhavé, zejména z polské strany. Paní Kadziolková dokonce uvažovala o dobrovolném odchodu - odsunu do Německa, ale Vladislava bez dokladů přes hranice nepustili, a to vlastně nakonec rozhodlo o jejich setrvání v Československu. Oba se po válce museli naučit česky. Sama ovšem o poválečné diskriminaci ze strany Čechů nebo státních orgánů nemluví. Prý nic takového nepociťovala.

Po získání dokladů a potvrzení o československém státním občanství se Marie s Vladislavem mohli konečně vzít. Postupně se jim narodily dvě dcery Růžena a Olga, ale to již žili opět v pohraničí  - v Olšových Vratech nedaleko Karlových Varů. Zde jim byl přidělen domek po Romech ve velmi tristním technickém i hygienickém stavu, který dali společně opět dohromady. Pan Kadziolka se živil jako zámečník a jeho žena pracovala v lese a potom jako dělnice u Pozemních staveb.

V současnosti žije paní Marie Kadziolková spolu s rodinou své vnučky v Olšových Vratech.

(Renáta Sulková)
 

Zvuková ukázka, délka 11:15

 Karta pro lékařské záznamy z koncentračního tábora Ravensbrück      

 

 

 
 

Kontakt

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Vlašská 9
Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E