Komentář |
|
Paměť a solidarita v pásmu rozpadu
Pásmo rozpadu. Tak před léty označil přední český konzervativní myslitel Pavel Švanda střední Evropu. Vývoj u našich sousedů jakoby mu dával za pravdu.
Lukáš Jelínek
Neviditelný pes 16.1.2007
V Rakousku neslábne vliv pestrých ultrapravicových uskupení,
stavějících mimo jiné na základech xenofobie, ba neonacismu. V Polsku
se z úst politiků rádobydemokratických stran linou nenávistná
antisemitská prohlášení, o sklonu k perzekuci sexuálních menšin ani
nemluvě. Polský poslanec Giertych šokoval kolegy v Evropském parlamentu
opěvováním diktátorů Franka a Salazara. Na Slovensku řídí jednu z
vládních stran politik, který otevřeně napadá Tomáše G. Masaryka a jeho
odkaz a který rozpoutává napětí mezi slovenskou a maďarskou populací. V
Maďarsku stále neutichly hlasy zpochybňující trianonské pilíře
středoevropského uspořádání. V Německu má necitlivý a historii
zkreslující projekt Centra proti vyháněním podporu samotné kancléřky
Merkelové.
To je opravdu ve středoevropském prostoru tolik nahromaděných emocí,
které neumíme odbourat jinak, než vypouštěním nebezpečných džinů z
lahví intolerance a nenávisti? Skutečně je tak obtížné hledat společné
jmenovatele, od nichž by šlo odvinout intenzivní komunikaci a
spolupráci, jak jsme o ní snili na sklonku horkého roku 1989?
Střední Evropa patří k nejzajímavějším a nejnadějnějším regionům
Evropské unie. Máme možnost ruku v ruce hájit na bruselské půdě
společné středoevropské zájmy. Můžeme dodávat nové podněty evropské
integraci. Můžeme výrazně ovlivnit další rozšiřování EU na východ.
Místo toho jsme svědky tendencí spíše dezintegračních. Pak už se nelze
divit ani tomu, že muž, kterému kardinálně záleželo na jednotné, mírové
a spolupracující Evropě, dr. Eduard Beneš, je za naší západní hranicí
líčen bezmála jako válečný zločinec ubližující těm, jež prostě neměl
rád. Když kdysi Václav Havel napsal pro německý tisk článek nazvaný
"Beneš byl náš de Gaulle", nemyslel pouze na spoluzakladatele
československého státu, ale také na jednoho z architektů Společnosti
národů a člověka, který byl tvrdě konfrontován s nejtěžšími dějinnými
okamžiky dvacátého století.
Vytvářet benešovskou koalici jdoucí napříč střední Evropou by bylo
bohužel odsouzeno k neúspěchu. Reálné by však mohlo být ustavení
"koalice paměti". Nemám na mysli pouze tu individuální. V některých
českých městech si dokáží vzpomenout na oběti divokého odsunu po
skončení druhé světové války, jinde umí zapomenout i na romské
koncentrační tábory. Stejně tak bychom asi těžko hledali někoho, kdo se
omluví Čechům vyhnaným ze svých příhraničních domovů v roce 1938.
Individuální paměť je selektivní a nevynutitelná.
Existuje však i jiný typ paměti. Na ten mysleli prezidenti Německa a
Polska J. Rau a A. Kwasniewski při gdaňských jednáních v říjnu 2003.
Oba podpořili projekty kritického zkoumání společné minulosti, a
zároveň odmítli obnovu jakýchkoli snah německých vyhnaneckých svazů
"předkládat účty" takzvaným vyhaněčským státům, neboli strategii těch
kruhů, které v otázce poválečného transferu účelově přepisují dějiny.
Na gdaňské prohlášení navázal projekt sítě památných míst a
kooperujících badatelských center "Paměť a solidarita". Škoda, že
opatrný přístup české vlády a diplomacie tuto myšlenku nepomohl
rozvinout do evropsky atraktivního rozměru.
Všimněme si toho rozdílu. Centrum proti vyháněním je veskrze
ideologickým konceptem. Klade si za cíl interpretovat "dobro" a "zlo",
udílet hodnotící znaménka a ospravedlňovat vytrvalé úsilí extrémních
krajanských spolků sudetských Němců o revizi událostí první poloviny
dvacátého století na českém a polském území. Centra "Paměť a
solidarita" neřinčí zbraněmi, nevyhrožují odvetou. Pouze vybízejí k
přemýšlení.
Části Evropy, kterou obýváme, nechybí planoucí srdce, ale empatie,
schopnost vžít se aspoň na chvíli do kůže druhých, zohlednit jejich
emoce, radosti i bolest. Na hrubý pytel dáváme hrubou záplatu, rozdílně
stanovujeme ceny životů.
Náš kontinent potřebuje pamětní body, které budou příštím generacím
připomínat přelomové okamžiky, dobré i zlé, v historii, ale třeba i
umění či technice. Měly by nezaujatě ukazovat, co se kdy kde podařilo a
co se naopak nepovedlo. Sloužily by turistům, stejně jako studentům.
Daly by se z nich odvodit příčiny i následky, vina i trest. Kolem nich
by se rozvíjely aktivity místních občanských sdružení - vzdělávací,
badatelské, kulturní. Mohly by být studánkami evropského patriotismu,
protiváhou snah bořit, rozkládat střední Evropu, šířit povrchní
nacionalismus.
Dosavadní situace je neutěšená. V Německu bují předsudky o Češích a ani
naše ohlížení se do komplikované minulosti není vždy racionální. Máme
židovské muzeum, máme Muzeum romské kultury v Brně, ale nemáme
instituci, která by studovala dějiny Němců žijících v českých zemích.
Jako by to vypadalo, že to žádný význam pro Čechy nemá. Teprve nedávno
v Ústí nad Labem vzniklo Collegium Bohemicum, instituce, která se tomu
bude systematicky věnovat na profesionální, mezinárodně uznávané úrovni
a bude kooperovat s odbornými pracovišti jinde v Evropě a na světě. S
velkým zpožděním zde vzniká místo, kde bude dostupná oponentura pro
různá historická klišé a nepřesnosti, které se objevují na obou
stranách. Mimochodem, jedním z prvních témat, které Collegium Bohemicum
začalo v loňském roce zpracovávat, je osud antifašistů, kteří po roce
1945 byli postiženi v rámci opatření proti nepřátelskému obyvatelstvu.
Jedná se o projekt, který vyplývá z gesta předsedy vlády Jiřího
Paroubka v srpnu 2005, když se omluvil těm lidem, kteří byli odpůrci
nacismu a fašismu, a přitom v zmatku a chaosu prvních poválečných
měsíců a roků nebyli odměněni, ale naopak zařazeni na stranu nepřátel.
Obdobný tým lidí se osvědčil již v devadesátých letech, kdy vydával
tiskem memoáry Ústečanů z pohledu české menšiny, z pohledu německé
měšťanské rodiny, z pohledu německé katolické aristokracie a z pohledu
německo-židovské rodiny.
Je smutné, že Česká republika velmi liknavě podněcuje a podporuje
projekty určené budoucnosti a zároveň podceňuje akce, při kterých jsou
oživováni hrůzní duchové minulosti. Když ministr zahraničí první
Topolánkovy vlády Alexandr Vondra označil vybudování "Centra proti
vyháněním" paní Steinbachové za "vnitroněmeckou věc", dopustil se chyby
příznačné a ostudné zároveň. Naopak: jedná se o záležitost, která by
neměla zůstat skryta za národními hranicemi, nýbrž být dobře viditelná
v globálním rámci. Týká se vítězů i poražených, generací dědů i vnuků.
Pokud tendence, které zaznívají z Berlína, budeme bagatelizovat,
nedivme se pak, že výklad druhdy nesporných historických fakt si
jednoho dne budou uzurpovat síly, které by měly raději mlčet.
K poválečnému vysídlení Němců z českého pohraničí můžeme být kritičtí
méně i více. Obdobně se mohou různit i názory na vztahy Poláků s Němci.
Co však zůstává mimo diskusi, je anatomie druhé světové války a podíl
valné části německého obyvatelstva Sudet na rozpoutání krvavého
konfliktu. Mnohé napovídá skutečnost, že když přední němečtí
antifašisté - a to i z řad významných literátů, hudebníků, vědců -
prchali před hitlerovskou krutovládou v Německu, azyl nenacházeli u
svých krajanů v Karlových Varech či Liberci, ale v Praze a dalších
městech s většinovým českým faktorem.
Centrum proti vyháněním je počinem provokativním, pubertálním a veskrze
nedospělým. Dialog rovných s rovnými je od něj - před hezké proklamace
- očekávatelný jen stěží. Proto by mělo být předmětem pozorné rozpravy
evropských politických špiček.
Jsou to už desítky let, kdy Karl Jaspers napsal: "Na jedné straně jsme
citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi snadno vyčítáme druhým.
Nechceme si dál ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně
posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem." Proto ještě můžeme
dopřát Centru proti vyháněním čas, aby prokázalo, že není jen
mauzoleem, zdí nářků či prostředkem k legitimizaci revanšistických
ataků. Jaspers koneckonců kritizuje "ploché tlachání o vině", které
"klade bez rozdílu všechno na jednu rovinu a posuzuje to v hrubém
závěru jako špatný soudce."
Jde však o to, abychom z pomyslného evropského staveniště nevytvářeli
minové pole, prostor destabilizace, v jehož rámci jedinou povolenou
činností je demolování. Stále je ještě čas upřednostnit vzpomínky na
spolupráci Čechů a Němců v dlouhých staletích před neblahou zkušeností
z doby, která šílela vymknutá z kloubů. K tomu je ale potřeba vzájemná
ochota. Ze spolkové republiky bohužel zaznívá pramálo a česká oficiální
politika uvízla u pasivního přehlíživého postoje, místo aby pečlivěji
rozlišovala, co je a co není "vnitroněmecké" a zkoumala kupříkladu
cesty, jak Centrum proti vyháněním zastínit pamětnými místy pro
budoucnost, jejichž kořeny celkem logicky nejsou v Berlíně, ale Gdaňsku.
|
|
|
Kontakt
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
Vlašská 9
Česká republika
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
GPS: Loc: 50°5'12.59"N, 14°24'0.219"E
|