Němci, kteří se postavili proti Němcům
Seliger-Gemeinde a středobod sudetoněmecké historické paměti

Seliger-Gemeinde byla založena dne 4.června 1951 v Mnichově jako nástupnická organizace československé Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) a byla pojmenována podle jejího prvého předsedy Josefa Seligera (17.2.1870-18.9.1920). Po okupaci pohraničí českých zemí hitlerovským Německem počátkem října 1938 byla DSAP čítající 80 000 českých Němců zakázána a 20 000 jejích stoupenců bylo nacistickým režimem vězněno, tisíce dalších emigrovalo. Ti, kteří zůstali, se v průběhu druhé světové války často aktivně podíleli na boji proti hitlerovskému Německu, díky čemuž měli být v roce 1945 vyňati z účinnosti prezidentských dekretů. I oni však byli odsunuti, v prvních poválečných měsících doslova vyhnáni, podobně jako ostatní Němci. (Pokračování v Read more)

Teprve další jejich odsun z území československého státu probíhal v rámci tzv. "antifa" transportů. Fakticky to u některých německých sociálních demokratů znamenalo například to, že se vrátili z koncentračního tábora, kde byli internováni hitlerovským Německem pro svou činnost ve prospěch Československa, vzápětí si opět sbalili své věci a byli "odsunuti" do Německa. V nové "vlasti" se tito němečtí sociální demokraté rychle etablovali a stali se nedílnou součástí německé politické scény.

Z několika tisíců členů Seliger-Gemeinde z počátku 50.let 20.století se postupně stává jen několik stovek, dnes už spíše desítek. Ze zaplněných náměstí již jen zaplněný sál. V době největšího rozkvětu Seliger-Gemeinde byly na cenu Wenzela Jaksche, prvního předsedy společnosti, nominovány tak významné osobnosti jako např. Bruno Kreisky, Willy Brandt, atd. Na posledním sjezdu Seliger-Gemeinde konaném v Bad Alexandersbad ve dnech 20.-22.10.2006 získala tuto cenu bývalá spolková ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež Renate Schmidt, rozená Pokorny. Její nominaci uvedli dva významní představitelé Seliger-Gemeinde: Dr. Helmut Eikam a Albert Schläger. Jejich laudatia se v kontextu sudetoněmecké otázky soustředila každé na jiný úhel pohledu... Helmut Eikam připomenul několik bodů: poválečné tragédie v česko-německém pohraničí, životní osudy německých sociálních demokratů, kteří zemřeli v koncentračních táborech, oběti německých sociálních demokratů v roce 1938, velká očekávání od poválečného Československa a o to větší zklamání z následného vývoje. Úvodní projev Alberta Schlägera se odvíjel především od dějin samotné Seliger-Gemeinde: připomenul 40.výročí úmrtí Wenzela Jaksche, roli studené války a postavení německých sociálních demokratů odsunutých z Československa v německé politice. Na jedné straně utrpení za "vlast", která zklamala, na straně druhé konsolidace strany ve "vlasti", která jejich vlastí nebyla.

Seliger-Gemeinde přijala ohledně možných majetkových nároků zakládajících se na tzv. Benešových dekretech ve svých "brandenburských tezích" z roku 1998 jasnou linii: vzdává se jakýchkoliv restitucí majetku zabaveného v roce 1945 a místo toho se zasazuje o vyjednávání na téma "symbolického řešení" tohoto problému, které je akceptovatelné pro obě strany konfliktu. V tomto ohledu si Seliger-Gemeinde velmi cení gesta a prohlášení bývalého premiéra Jiřího Paroubka. Seliger-Gemeinde však také patří mezi jedny z hlavních organizací podporující vznik Center proti vyhánění (www.z-g-v.de), které např. v Berlíně iniciovalo kontroverzní výstavu Erzwungene Wege na téma odsunů a vyhánění v Evropě ve 20.století. Tato výstava se v Polsku a v Česku nesetkala s kladnou odezvou, je jí vytýkána tendenčnost, odtrženost od historické reality. Tak zní argumenty protivníků. Její zastánci poukazují na komparativní pohled. Nejde zde totiž jen o sudetské Němce, ale jejich "odsun" je uváděn v kontextu dalších 8 nucených vysídlení: genocida Arménců v letech 1915-1916, masakr Turků a Řeků v letech 1922-23 jako důsledek dohod z Lausanne, "vyhánění" Židů z Evropy po roce 1933, vysídlení západní Karélie v letech 1939-40 a 1944-47, vysídlování Poláků, Ukrajinců a pobaltských Němců v letech 1939-1949, vyhánění Němců v letech 1944-48, vyhnání Italů z Jugoslávie v roce 1944, nucený přesun obyvatelstva v důsledku kyperského konfliktu v letech 1963-64 a v roce 1974 a v 90.letech pak nucené odchody obyvatelstva z oblasti Bosny a Hercegoviny. Znamená snad tato podpora posun ve vnímání česko-německých vztahů v rámci politiky Seliger-Gemeinde? Renate Schmidt sice poukázala na progresivní zlepšení česko-německých vztahů za posledních deset let. Označila je dokonce za "gut, sehr gut", což je zásluhou především politiky bývalého premiéra Paroubka a jeho aktivitám na poli česko-německých vztahů, konstatovala nicméně, že "die Benesch-Dekreten waren unrecht und sind unrecht" a česká vláda by měla pokračovat tam, kde Jiří Paroubek skončil. Ve svém projevu však ocenila posun v českém myšlení o sudetoněmecké otázce jak na příkladu regionální iniciativy Collegia Bohemica v Ústí nad Labem, tak i na příkladu udělení ceny Františka Kriegla za rok 2005. V tomto roce získala tuto cenu Maria Machnig, rozená Halke, jako gesto "ocenění československých občanů německé národnosti, kteří v letech 1938-45 odmítli nacistickou ideologii a za cenu velkých osobních obětí zůstali věrni československé státnosti a jejím demokratickým tradicím." V neposlední řadě pak vyzdvihla význam dokumentačního projektu na téma českých antifašistů německé národnosti, který v srpnu 2005 iniciovala česká vláda.

O čem tedy svědčí dnešní postoje a názory Seliger-Gemeinde? V prvé řadě o síle symboliky Benešových dekretů. Dekrety se staly především symbolem ponížení a nespravedlnosti, s nímž se musí neustále vyrovnávat česká i německá strana. Tento symbol není možné zrušit, zdá se, že jediná cesta je vytvořit symbol nový, který bude tak silný, aby vytvořil dostatečnou protiváhu současnému středobodu sudetoněmecké historické paměti. Protože o paměť jde v tomto případě především. Paměť současné Seliger-Gemeinde je především pamětí potomků odsunutých Němců, neodsunutou vzpomínkou na příkoří vlastních rodičů. A jak všichni víme, děti odpouštějí zpravidla hůře nežli samotní rodiče...

Václav Houfek
Doubravka Olšáková