Na vlastní kůži poznal "spravedlivou pomstu" Čechů za nacistická příkoří. Bylo mu tehdy šestnáct let. Při masakru sudetských Němců v Postoloprtech bylo zastřeleno i pět třináctiletých chlapců. Policie případ nedávno znovu otevřela, ještě před ní vyslechli svědka vraždy redaktoři iDNES.cz a MF DNES.

Hrůzné okamžiky má Peter Klepsch v živé paměti i po dvaašedesáti letech. Před zraky svých otců na kasárenském dvoře v Postoloprtech bylo zbičováno a následně zastřeleno pět chlapců. Nejmladšímu bylo dvanáct, ostatním kolem třinácti.

Prý se pokusili o útěk. Podle jiné verze si chtěli v blízkém sadě natrhat jablka. Dnes zní obě vysvětlení vraždění stejně absurdně. Tvrdá pravidla války ale patrně rozlišovala.

"Vzpomínám si, jak jeden z nich dostal střelu do krku a s posledním úderem srdce mu krev vystříkla jako fontána. Volal svou matku, jeho otec, který seděl tři řady ode mě, to všechno viděl. Jeden z vězňů se pak zbláznil. Vstal a začal tancovat, druhý se začal svlékat," popisuje navenek klidným hlasem starý pán.

V masovém hrobě skončilo osm set Němců
S téměř osmdesátiletým mužem mluvili redaktoři iDNES.cz a MF DNES v bavorském městečku Spalt. Krajina kolem Norimberka, kterou Klepsch vídá od konce války, se od jeho rodného Žatce ani moc neliší. Chmelařská tradice tu je znát na první pohled.

Podobně možná vyhlíželo začátkem června 1945 i osmnáctitisícové město, odkud se Klepsch vydal společně s několika tisíci německými muži na "pochod smrti" do vzdálených Postoloprt.

Ty byly tou dobou už několik dní pusté, s kulkou v týlu skončilo v masových hrobech jen několik dní předtím takřka osm set místních obyvatel.

Vyhlazovací akci organizovali českoslovenští vojáci. Z archivních dokumentů navíc vyplývá, že o iracionální akt pomsty za protektorátní trápení úplně nešlo - vojáci údajně konali na příkaz komunistických pohlavárů ovládajících tenkrát ministerstva vnitra a obrany.

Zločin je jen jeden
Loni na podzim podal jeden z pamětníků kvůli vraždě pěti německých hochů trestní oznámení. V řadě už třetí, předchozí dvě byla odložena. Policie se případem zabývat musí, v Německu je totiž vražda na rozdíl od Česka nepromlčitelný zločin. A Peter Klepsch věří, že kromě novinářů ho brzy navštíví i severočeská policie.

"Byl tam místní policista Marek, který vojákům tlumočil. Ten je chtěl potrestat jen bičem. Kapitán Černý je ale nařídil zastřelit. Ti dva jsou dnes už mrtví. Mezi živými ale mohou být dva Markovi asistenti, bratři Petrolukovi, tenkrát kluci v mém věku. Ti se v kasárnách podíleli na vraždění několika dalších Němců, jejichž jména znám," je ochotný vše dosvědčit Klepsch.

"Nároky nemám vůči konkrétním lidem, ale státu," říká. A nemyslí tím tolik obávané vracení zabraných chalup a polností. "Chci, aby se vědělo, že po válce se děly zločiny na nevinných lidech, které mají stejnou váhu jako zločiny nacistů," říká.

Oživování mrtvých nebo zavírání očí?
Server Novinky.cz ale před několika dny napsal, že Severočeši se chystají případ odložit. I přesto, že zdaleka nemají všechny spisy přeložené do němčiny. Na svědectví pana Klepsche se už patrně nedostane.

Oživování mrtvých. Tak nazval snahu oprášit policejní dokumenty i severočeský kriminalista. Jeho předchůdci poprvé masakr vyšetřovali v roce 1947 z podnětu poslanecké komise Ústavodárného národního shromáždění. Přece jenom osm set zabitých bylo moc i na tehdejší poměry.

Současní historici vidí ochotu zamést si před vlastním prahem poněkud jinak. K uzavření případů masakrů během divokého odsunu chybí podle mnohých politická vůle.

"Politici by měli být odvážnější a tlačit na policii. Jinak bude vyšetřování spíš blokovat," řekl iDNES.cz Matěj Spurný ze sdružení Antikomplex, které se tématem odsunu sudetských Němců systematicky zabývá.

"Nejde o sebemrskačství, ale sebereflexi a schopnost soucítit. Stejné je to s kauzami StB – tím, že se pozornost upírá především na teror a velké případy, se z odpovědnosti vylučuje většina společnosti," dodal historik.

 

 

Poválečný odsun Němců Zvěrstva na nevinných lidech, nebo spravedlivá odplata za nacistické řádění? Dvojí interpretace poválečných událostí dodnes rozděluje generace pamětníků i jejich potomků. Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám naší novodobé historie, během níž Češi zabili v rozmezí několika týdnů snad nejvíce nevinných lidí. Odsun sudetských Němců probíhal na základě předchozího ujednání exilové vlády s vítěznými mocnostmi, které v srpnu 1945 posvětila dohoda z Postupimi. Území Československa opustily tři miliony Němců. V prvních dnech osvobození však tragédiím nahrávala především nepřehledná situace v bývalém protektorátu. Dlouho potlačovaná zášť a nenávist si tak snadno našly ventil během takzvaného divokého odsunu. Na stránkách historických studií se pravidelně objevují především případy z Ústí nad Labem, brněnského pochodu smrti a masakru v Postoloprtech na Lounsku. V počtech mrtvých se ale obě strany rozcházejí. Třeba v případě brněnského vraždění odhadují němečtí badatelé a vyhnanci celkem 5200 obětí, zatímco čeští historici se drží poněkud mírnější verze se 1700 mrtvými. Podobně rozdílné vycházejí údaje z posouzení ústeckého masakru. Naopak v Postoloprtech se na počtu obětí shodnou zdroje německé i české. Pachatelé většinou unikli bez trestu i díky tomu, že komunistický režim se snažil všechny stopy zamést. Česká společnost se tak o masakrech začala dozvídat až po listopadu 1989.

 

Chcete vědět více?
Příběh odsunutého Němce v detailech najdete na stránkách publicistiky v úterní MF DNES.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/masakr-sudetskych-nemcu-v-postoloprtech-znovu-oziva-pdj-/
domaci.asp?c=A070321_132608_domaci_anv

Německo požádalo českou policii, aby znovu prozkoumala vraždu pěti dětí z června 1945 v Postoloprtech. Není jisté, zda ještě někdo z pachatelů žije.

9. června 1945 Němci propuštěni z kasáren. 31. červenec 1945 Po výbuchu muničního skladu připisovaném vérvolfům házeli rozzlobení Češi Němce v Ústí nad Labem z Benešova mostu do řeky. Češi udávají 100 obětí, Němci více.

(Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=073&r=publicistikaa&c=712677)

MF DNES vyslechla svědka vraždy pěti německých dětí v postoloprtských kasárnách v červnu 1945

Na kasárenském dvoře v Postoloprtech u Žatce stálo v tu červnovou středu roku 1945 sedm vojáků. Přivedli provinilce k popravě, jež se dnes vyšetřuje jako vražda. Spoušť zmáčklo pět vojáků plnících rozkaz svých nadřízených. Koho museli poslechnout?

„Byl tam místní policista Marek a muž jménem Černý. Markova vina je podle mě ještě nejmenší, kluky chtěl jen zbičovat. Druhý muž nařídil střelbu,“ vzpomíná Peter Klepsch, jemuž bylo 17 let a na dvoře postoloprtských kasáren stál také. Terčem střelby se stalo pět německých chlapců. Zabili je před zraky otců. Jména jejich vrahů jsou dnes známá: Bohumil Marek a Vojtěch Černý. Ale jejich nositelé jsou už mrtví. Policie proto dnes ověřuje, zda do zločinu nebyl zapleten ještě někdo další.

Dnešní důchodce Klepsch byl svědkem podivného kriminálního případu, kterým se nyní zabývá česká policie. V září 2006 obdržel Klepsch dopis od Spolkového kriminálního úřadu, že se případ znovu vyšetřuje, a byl předběžně požádán o svědectví. „Jsem připraven svědčit, ale dosud nikdo nepřišel,“ říká.

Čeští policisté se případem musí zabývat na žádost Německa, kde vražda není jako zločin nikdy promlčená. Moderními metodami začali vyšetřovat kauzu náležející spíše historikům.

Saaz, německé město

V obývacím pokoji v Klepschově domě v bavorském Spaltu visí na stěně obraz s panoramatem Žatce (německy Saaz). A i krajina kolem Spaltu ležícího jižně od Norimberku hodně připomíná Žatecko. V údolích se rýsují konstrukce chmelnic.

Peter Klepsch, který se podle svých slov vždy cítil jako antinacista, se narodil v roce 1928. Pocházel z rodiny chmelařského obchodníka, jeho otec se druhé světové války nedožil. Tehdy byl osmnáctitisícový Žatec německým městem, proslulým chmelem, ale také národně socialistickými srazy na stadionu Flora.

„Vztahy obou národů byly dobré, i když Češi zas až tak moc v Žatci vidět nebyli. Snad až na určitou šikanu ze strany státu – němečtí úředníci museli skládat jazykové zkoušky z češtiny,“ říká Klepsch, jemuž ztrpčovaly život dva režimy.

V roce 1938 se začala stahovat mračna. Při křišťálové noci vyhořela žatecká synagoga v byzantském slohu pár metrů od Klepschova domu. Brzy vypukla válka. „Musel jsem do nedalekého Mostu pomáhat budovat protiletadlovou obranu,“ pokračuje Klepsch. Spojenci bombardovali tamější továrny.

Několik měsíců před koncem války si pro Klepsche přišlo gestapo. „Bratr byl už mrtvý. Působil v odboji. Mysleli si, že z nás dostanou informace o jeho veliteli,“ líčí Klepsch, jemuž se podařilo utéci při evakuaci mostecké věznice. Nebylo to jeho poslední věznění.

Žatec, české město

Po osvobození Žatce Klepsch pomáhal v nemocnici. „Byly to v té době mé jediné tři svobodné týdny,“ říká Klepsch. Rusové opustili Žatec na konci května. Město převzala česká armáda.

Divoký odsun zde začal ráno v neděli 3. června 1945. „Všude po městě běhali vojáci se samopaly, vlezli i do domů a vyháněli lidi ven,“ vzpomíná Klepsch. Ve městě, kde spolu Češi i Němci jakžtakž vycházeli, takovou reakci nikdo nečekal.

Jedna indicie tu však byla. O den dříve se podle Klepsche krajem šířila fáma, že v Postoloprtech záhadně mizejí lidé. Osm stovek se jich podle historiků stalo oběťmi takzvaného postoloprtského masakru.

Všichni žatečtí Němci se museli shromáždit na náměstí. „Hnali nás do patnáct kilometrů vzdálených Postoloprt. Pochodovali jsme asi tři hodiny. Na útěk jsem nepomýšlel, nebylo kam,“ vzpomíná Klepsch.

Čeští vojáci údajně hnali pět tisíc lidí. Kdo zaostával, po tom stříleli. Cílem byla postoloprtská kasárna s rozlehlým dvorem, na kterém vyhnaní Němci strávili pět dní.

Právě následující část příběhu zajímá novodobé vyšetřovatele. Klepsch byl v Postoloprtech svědkem popravy pěti německých chlapců, které předtím neznal.

Tři verze jedné popravy

Policie i historici pracují se dvěma verzemi. Mladíci buď chtěli z tábora utéci, nebo si natrhat třešně v přilehlém sadu, protože měli hlad.

„Možná to bylo úplně jinak. Byla to vražda pro výstrahu. Naznačili nám – podívejte, takhle skončí každý, kdo bude odporovat,“ míní Klepsch.

Těžko říci, zda někteří viníci ještě žijí a zda má policie šanci to zjistit. Jejich trestní odpovědnost by byla i tehdy dost sporná, protože dostali ke střelbě rozkaz.

Klepschovo vyprávění odpovídá důkazům, které nashromáždil policista Pavel Karas, který nyní v roce 2007 případ vyšetřuje. Jde hlavně o protokoly z prvního vyšetřování v roce 1947. Z nich vyplývá, že podezřelí Marek a Černý házejí vinu jeden na druhého.

Na koho čeká soudní lavice?

Dnes to vypadá, že pro soudce už nikdo nezbyl. Má tedy ještě smysl, aby policie vůbec takhle starý případ vyšetřovala, procházela archivy a hledala přestárlé svědky a podezřelé?Policisté si zřejmě myslí, že ne, neboť se chystají případ odložit. Přestože ještě nemají všechny spisy přeložené z němčiny.

Pan Klepsch nechce nikoho dostat k soudu za každou cenu. „Kdyby policisté nějakého pachatele objevili, tak to bude ještě starší člověk, než jsem já. Možná žijí nanejvýš ti kluci v mém věku, kteří pomáhali Markovi, aspoň jeden z nich zabil v kasárnách stavebního mistra Heinzela,“ zamýšlí se Klepsch nad další vraždou při pochodu do Postoloprt. Má na mysli bratry Petrolukovy, jejichž jméno také často padá mezi podezřelými. Matěj Spurný ze sdružení Antikomlex, které se historií Sudet zabývá, klade především důraz na to, aby před tehdejšími událostmi česká společnost nezavírala oči.

Zatím jí to podle něj nejde, o čemž svědčí třeba odmítavé reakce na návrh postavit v Postoloprtech německým obětem alespoň důstojný památník.

„S potrestáním pachatelů to vidím černě. Většina nežije a z české strany ani nevidím vůli je stíhat,“ míní Spurný.

Živá historie

Peter Klepsch odešel z Žatce do Německa dobrovolně v roce 1946, když marně usiloval o československé občanství.

Obchodoval s chmelem jako jeho otec a našel si i dalšího koníčka. V roce 1968 mu vyšla kniha o válečných lodích, dále psal o Francouzské revoluci, ale také o dinosaurech. Do Žatce Klepsch stále jezdí. Byl zde i na besedě s místními. „Všichni se mě ptali, jestli nechci zpátky dům. Ale ten patří státu a sídlí v něm policejní stanice,“ říká Klepsch a usměje se.

Právě v „jeho“ domě totiž sídlí pobočka kriminálky, která se vraždou pěti chlapců zabývá.

O autorovi| JAKUB POKORNÝ, ANDREA VOTRUBOVÁ, redaktoři MF DNES a iDNES

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=073&r=publicistikaa&c=712678

Zvěrstva páchaná na nevinných lidech, nebo pochopitelná odplata za nacistické řádění? Dvojí interpretace poválečných událostí dodnes rozděluje generace pamětníků i jejich potomků.

Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám novodobé české historie. Dějišť bylo více a někde Češi zavraždili stovky nevinných lidí.

V prvních dnech osvobození tragédiím nahrávala především nepřehledná situace v obnovovaném Československu. Dlouho potlačovaná zášť a nenávist si tak snadno našly ventil během „divokého odsunu“.

Pak proběhl ještě druhý – řízený a „kultivovanější“ odsun na základě ujednání exilové vlády s vítěznými mocnostmi a posvěcený v srpnu 1945 dohodou z Postupimi. Po ní mělo opustit území Československa na tři miliony Němců.

Kam se poděly tisíce lidí?

Největší masakry se staly v Postoloprtech, Ústí nad Labem a Moštěnicích u Přerova. Tragické následky měl i takzvaný „pochod smrti vycházející z Brna“. V počtech mrtvých se však Češi a Němci rozcházejí. Třeba v případě brněnského pochodu odhadují němečtí badatelé a vyhnanci až 10 000 obětí. Čeští historici udávají několik zavražděných za pochodu a šest stovek zemřelých během epidemie, která pak vypukla v nouzovém táboře v Pohořelicích.

Podobně rozdílné vycházejí údaje z posouzení ústeckého masakru – Češi mluví o sto obětech, Němci o dvou tisících. V Ústí začali Češi házet Němce do Labe z mostu a střílet po výbuchu muničního skladu v nedalekém Krásném Březně.

Naopak v Postoloprtech se na počtu obětí shodnou zdroje německé i české. Téměř osm set Němců skončilo nejčastěji ranou do zátylku v hromadných hrobech, které si předtím museli sami vykopat. Jejich předchozí politické sympatie nebo angažmá v nacistických organizacích přitom velkou roli nehrály. Dokonce se udává, že na Žatecku zemřel i jeden český občan s příjmením Němec.

Divokost doby dobře vystihuje i událost, která nyní po více než šedesáti letech znovu zaměstnává kriminalisty, i když je to vlastně jen jedna „epizoda“ v době plné násilí. Vraždu pěti německých chlapců ve věku třinácti let vykonali vojáci na dvoře postoloprtských kasáren.

Vrazi, stejně jako v případě většiny dalších masakrů, unikli bez trestu. Léto 1945 se totiž ještě bralo jako „doba válečná“ a i jeden z Benešových dekretů pak promíjel odplatu na okupantech, která by jinak v míru byla trestná. Kdyby někdo z viníků masakru teoreticky žil i dnes, klidně by se tím mohl účinně hájit.

Proč právě v Postoloprtech se odehrálo tolik tragédií? Tomáš Staněk v knize Poválečné „excesy“ v českých zemích píše: „V Postoloprtech mělo vzniknout předsunuté velitelství československé vojenské divize a v rozkazu byl i úkol ,vyčistit' město a okolí od nepřátelských živlů.“Existuje i podezření, že masakr se konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby ovládané už komunisty. Poprvé se postoloprtské události vyšetřovaly už v roce 1947. Tehdy se také exhumovaly hromadné hroby. Předcházelo tomu anonymní udání zaslané na ministerstvo obrany, že za působení jistého Jana Zíchy na Žatecku zmizelo několik stovek Němců.

Zícha byl už v roce 1947 předsedou národního výboru.

O autorovi| JAKUB POKORNÝ, ANDREA VOTRUBOVÁ, redaktoři MF DNES a iDNES

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=073&r=publicistikaa&c=712679