Ta hrůza přicházela po krůčcích

PRAHA 17. dubna 2007 | 9:12
Narodil se v pražské židovské rodině. Až do Mnichovské dohody studoval na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici, kde vyučoval jeho otec. Během války prošel Terezínskou pevností a koncentračním táborem Osvětim. Na začátku roku 1945 utekl z pochodu smrti. Po válce vystudoval ekonomii, po uvěznění otce v 50. letech ovšem mohl vykonávat jen dělnickou práci. V roce 1962 nastoupil do Ekonomického ústavu, kde byl sekretářem Oty Šika. Po Pražském jaru odešel do německého exilu. V němčině sepsal vzpomínkovou knihu s názvem Život mezi úzkostí a nadějí, která vyšla díky nakladatelství Paseka také v českém překladu.

(Text rozhovoru najdete po kliknutí na ReadMore)

LN My máme stále trauma z nenaplněné mobilizace v roce 1938 a někdo také říká, že Židé šli do koncentráků velmi pasivně...
I po válce jsem se setkal s tezí, že Židé šli jako ovečky na jatka. Tak to nebylo, i když to tak dnes působí. My jsme netušili nic o plynových komorách – mezi námi mladými bylo tehdy hodně odvahy a odhodlání, takže bychom utekli... ale neuvědomovali jsme si, kam to povede. Když jsem dostal povolání do transportu, tak mi řekli, že pojedeme za prací. My jsme tehdy žili v nejistotě, jeden zákon za druhým nám leccos zakazoval, takže když jsem dostal tohle povolání, matka mi řekla, že bude určitě lepší, když někam pojedu a budu tam pracovat. Kdybychom věděli, jak to skončí... Ještě v Terezíně jsme měli oproti Osvětimi určitý kus osobní svobody, solidarity a mohli jsme provozovat i kulturu. Pak jsme se sice už dalších transportů báli, ale pořád jsme nevěděli, co nás čeká. Víte, když je člověk v situaci, že je to pořád horší a horší, tak neuvažuje příliš dopředu a chytá se každého stébla naděje. Taky jsem věděl, že kdybych utekl – třeba z Terezína, což bylo možné – tak jsou na řadě mí příbuzní. Nešlo zorganizovat, aby se celá rodina někde ukryla. Ta hrůza zkrátka přicházela po krůčcích.

Někdo se také může podivovat, proč jste neemigrovali dávno před válkou – jako mnozí další z vašeho okolí?
Můj otec byl hned na začátku války předvolán na gestapo, ale pustili ho, protože jeden z esesáků byl jeho bývalý žák. Nicméně jsme věděli, že musí pryč – otec byl nejen Žid, ale i známý stoupenec levicové politiky. Jiný jeho bývalý žák ho doprovodil na holandské hranice a přechod se podařil, takže otec válku přečkal v Anglii. Já jsem měl tehdy před maturitou, maminka zůstala v našem obchodě na Václavském náměstí k ruce novému německému správci. Seznámila se tehdy s jedním anglickým obchodníkem, který slíbil, že jí pošle tzv. záruční list, abychom mohli vycestovat, k čemuž ovšem nedošlo, myslím i maminčinou váhavostí.

Neodešel jste z Prahy ani po roce 1948, až potom v roce 1968. Proč jste se pro změnu po roce 1989 nevrátil?
V osmašedesátém jsem říkal, že když to bude jen trochu možné, tak se vrátím, ale teď mám v Německu celou rodinu, takže do Prahy sice jezdím, ale většinu času žijeme v Německu.

Voskovec s Werichem a další zde před válkou poněkud naivně prosazovali levicovou politiku, tato setba byla sklizena až po válce...
Je to tak, to je tragédie. My, kteří jsme patřili k levicové mládeži, jsme měli jinou představu. Voskovec, Werich či E. F. Burian nebyli tehdy žádní konformní lidé, kteří by dodržovali jakousi stranickou doktrínu, oni zkrátka brali levicovou politiku jako alternativu vůči pravici, která se čím dál více skláněla před Hitlerem. Jejich krédem byla osobní svoboda. Byl tam samozřejmě i takový sociální humanismus, to jejich „Až nás půjdou miliony...“. Ještě v pětačtyřicátém jsem si dělal iluze.

Podle pamětí různých lidí to vypadá, že leckdo po válce prozřel teprve tehdy, když se komunistická zvůle dotkla jeho osobně či jeho rodiny.
Nám už na začátku vadilo, že vedoucí místa mohou obsazovat jen členové partaje. Nebo věci ohledně odsunu. Už v sedmatřicátém roce mi otec říkal – Mně se zdá, že v Sovětském svaze to není tak v pořádku, vždyť oni odkráglují své vlastní lidi. Ale komu to mám říkat, povídal, když je tady Hitler. A původní myšlenka komunismu byla přece založena na svobodě, Hitler vše postavil na nadřazenosti jedné rasy... Jedna věc mě mrzí, totiž že někteří, pocházející ze stejného pytle jako já, se neradi ke svým omylům hlásí. Já se k tomu znám, že jsme měli dříve prokouknout, že to byla chyba. Jedna věc je tyto postoje osvětlit, a jiná věc vše tohle chtít jakkoliv ospravedlnit.

Z dnešního pohledu se jeví jako velmi bizarní, že vaše maminka jako majitelka obchodu také vstoupila po návratu z Terezína v roce 1945 do KSČ.
Snad nám to tehdy i připadalo trošku podivné, ale pak jsme si řekli, že Marx byl taky financovaný Engelsem, který byl jedním z největších podnikatelů. V KSČ nebyli přece jenom dělníci, bylo tam hodně intelektuálů a lidí z podnikatelských vrstev, a ti si tehdy zřejmě všichni mysleli, že uplatní své schopnosti v zájmu spravedlivé věci tak jako moje matka. A právě ona byla nakonec obviněna z toho, že se jako „třídní nepřítel“ vloudila pokrytecky do té partaje a do režimu.

Pak tu bylo také obvinění z „kosmopolitismu“ či „sionismu“, tedy antisemitismus po komunisticku, nejvýrazněji v procesu se Slánským. Jaké byly podle vás důvody?
Jedním z důvodů bylo, že řada věcí nefungovala, nešla tak, jak se předurčilo v plánování. Teď kdo za to může? Sklon lidí je takový, že když je něco cizího, tak se spíš uvěří, že v tom je zrada – „my“ a „oni“. Já jsem později ležel v nemocnici s vážně nemocným dělníkem, z něhož se stal estébák. Vyprávěl mi, jak šli zatknout nějakou židovskou rodinu do překrásné vily. Tedy tak žijí „oni“. Vtip byl v tom, že tento prostý člověk nevěděl, že v takových vilách žili samozřejmě i Češi.

A jak s odstupem hodnotíte své angažmá v Šikově týmu v 60. letech?
My ekonomové jsme vůbec nechtěli hovořit o ideologii... Oficiální verze zněla, že se jedná o něco mezi kapitalistickým a socialistickým zřízením. Uvnitř tohoto reformního křídla se však utvořilo mnoho menších skupin a pak se řeklo, že bez politické vůle to nejde prosadit, že se musí počkat – což byl ten zlom v roce 1967. Mnozí z nás už o oné „třetí cestě“ nechtěli slyšet... Já sám jsem byl s Otou Šikem kamarád už v mládí, patřili jsme oba do levicově orientovaného mládežnického hnutí. Později v exilu se však začaly naše názory poněkud lišit. Mne žádná utopie neláká. Jedinou reálnou možností dnes je dle mého názoru vylepšit stávající systém, založený na osobní svobodě, pluralitní demokracii, regulaci ekonomiky pomocí tržních signálů všude, kde to jde. Víc nejde dělat. Společnost už je totiž zájmově příliš diferencovaná. Je tedy nutná velká řada kompromisů.