USD AV CR, v.v.i.

Orální historie v projektu Medializace Komu patří projekt? Info medializace

Pátek, 26 duben 2024

Komu patří projekt?

Jednou z otázek, kterou se zabývali komentátoři po skončení projektu, byla účast a neúčast Jiřího Paroubka v projektu. Sociálním demokratům ujel v Ústí vlak nazval svůj článek v Právu Milan Daniel. Stranickou účast na konferenci ve své odpovědi vyvažuje Jiří Vyvadil o dva dny později. A to ještě netuší, že autor komentáře v Lidových novinách označí za duchovního otce projektu Cyrila Svobodu. A co nato Jiří Paroubek? To jsme se mohli dočíst v rozhovoru v Respektu z 29.9.2008. Milan Daniel (Právo, 17.9.2008) Vláda Jiřího Paroubka přijala na sklonku svého funkčního období usnesení, jímž schválila projekt Ústavu pro soudobé dějiny, který měl dokumentovat osudy německých odpůrců nacismu. Těmi byli zejména němečtí sociální demokraté. Jak výsledky projektu ukázaly, bylo jich podstatně více, než se dosud uvádělo. Místo dosud tradovaných pěti procent antifašistů v obyvatelstvu Sudet, se nyní odhaduje jejich podíl na 10 až 20 procent. V atmosféře nacistického teroru je to heroické. Na sklonku minulého týdne to na konferenci u příležitosti otevření výstavy "Zapomenutí hrdinové" v Ústí nad Labem uvedla česko-německá historička Alena Wagnerová. Kromě tří německých televizí se akce zúčastnili tři ministři české vlády (Schwarzenberg, Gandalovič a Svoboda), místopředsedkyně spolkového sněmu Susanne Kastnerová a saský premiér Stanislaw Tillich. Pro demokraticky smýšlející Němce to je nepochybně dobrá zpráva. Nad neúčastí špiček českých soc. dem. politiků ale visí otazník s vykřičníkem. V transportech po válce odsouvaných Němců byli vědomě antifašisté. Tehdejší vláda i je zbavila některých občanských práv, například práva volebního. Němečtí odbojáři nesměli pracovat ve veřejné správě, vydávat noviny, zakládat spolky. Vláda jim také zabavila úspory v bankách a zrušila penze. Na stránkách projektu Zapomenutí hrdinové jsou zdokumentovány příběhy obyčejných lidí, jejichž jedinou "chybou" byl jiný jazyk, jiná národnost. Ne však demokratické smýšlení, často podložené tvrdým bojem s nacismem. Paroubkova vláda projekt schválila. Nyní měla možnost se vším důrazem demonstrovat, že šlo o hrubou nespravedlnost, která se po válce děla jejich německým přátelům. Pozvaný Jiří Paroubek se omluvil, měl zřejmě jiné priority. Za ČSSD tak vystoupila jen místopředsedkyně KVV a strany Jana Vaňhová. Nejde ale jen o to. S Němci (a Židy) jsme žili ve stejném prostoru sedm století. Kultura, k níž jsme dospěli, nebyla jen česká. Dnes, kdy žijeme ve společné Evropě, bychom vedle vzpomínek na hrůzy fašismu měli v dobrém vzpomínat i lidí, kteří v této zemi měli kořeny, z nichž rostly ve společném lese dobré stromy. Osudy sto dvacet tisíc německých komunistů a sociálních demokratů, kteří se postavili proti Hitlerovi a po jeho nástupu uprchli do demokratického Československa, v němž měli přirozené kulturní zázemí, jsou v mnohém podobné osudům demokratické opozice v komunistických lágrech, ruské emigrace pozatýkané u nás po válce NKVD, nebo českých letců sloužících za války v Anglii. Všichni ti lidé byli oběťmi zrůdného myšlení. Je proto zvláštní, že živou spojkou mezi dnešními Čechy a Němci na oficiální úrovni není strana, jejímž cílem je dosažení sociální spravedlnosti, ale ministři pravicové vlády. Jiří Vyvadil (Právo, 19.9.2008) Ve svém článku "Sociálním demokratům ujel v Ústí vlak" se jeho autor, jednatel sdružení Most pro lidská práva Milan Daniel, rozzlobil, že se údajně špičky české sociální demokracie nezúčastnily konference u příležitosti otevření výstavy "Zapomenutí hrdinové", zabývající se pohnutými osudy německých antifašistů, aby ovšem vzápětí uvedl, že jménem ČSSD vystoupila její místopředsedkyně ČSSD a místopředsedkyně KVV ČSSD Jana Vaňhová, tedy osoba ve stejném stranickém postavení jako místopředseda ODS Gandalovič. Výtka tedy zcela mimo mísu. Na závěr autor končí vzletnou větou, že je zvláštní, že živou spojkou mezi dnešními Čechy a Němci na oficiální úrovni není strana, jejímž cílem je dosažení sociální spravedlnosti, ale ministři pravicové vlády. Ani tomu nerozumím. Pochopil jsem, že každá strana vyslala svého zástupce a v demokracii to už tak bývá, že ne každý může být ministrem. Ale zdá se, že logika politického vývoje směřuje k personálnímu přestrukturalizování postů ministrů. Pracuje se na tom. Ať už to pan Daniel myslel jakkoliv, chtěli bychom jej i čtenáře deníku Práva ujistit, že německá SPD je naším strategickým stranickým partnerem v "původních zemích EU" a že naše aktivity, pohledy i představy velice intenzívně s nimi konzultujeme, zejména v tématech, kdy se musíme bránit nejen pravicovým politikům, ale i všem médiím bez rozdílu. To se týká zejména naší představy o vyvážené zahraniční politice i našem pevném a neměnném odmítání Bushova radaru. Pokud se nemýlím, ODS jednoznačného politického partnera určitě v Německu nemá, a pokud jde o názory zeleného knížete Schwarzenberga, soudím, že by němečtí Zelení z nich byli zděšeni. Takže opět není jasno, co tím básník chce říci. A snad to nejdůležitější: Němci asi sami dobře vědí, o koho se v České republice mohou opřít a o koho ne. Nebo alespoň ti, kteří slovy autora vyznávají sociální spravedlnost. Takže fakta: Dne 24. května 2008 se Jiří Paroubek stal prvním nositelem ceny Sociálně demokratické strany Německa (SPD) "Der Rote Bock", která mu byla předána 24. května primátorem města Gotha Knutem Kreuchem (SPD) v Gothě, tedy ve městě, ve kterém byl uskutečněn v roce 1875 sjednocovací sjezd německé sociální demokracie. Dne 22. října 2007 získal Jiří Paroubek cenu "Preis der Mutigen" (Cena odvážných), tedy cenu Seligerovy obce, tj. instituce navázané na německé levicové antifašisty namnoze pocházející z tzv. Sudet. Proč tedy autor psal tento článek, je nejasné, a proč jej Právo vydalo, snad ještě méně. heč (Lidové noviny, 15.9.2008) Bylo mu jedenáct a ve škole dostal za úkol popsat největší dobrodružství svého života. Jeho slohová práce byla strhující: Válka končí, blíží se Rusové. Němečtí vojáci jim chtějí zkomplikovat cestu tím, že vyhodí do povětří zdymadlo přehrady u Ústí nad Labem. Zatímco jeho otec, elektromontér na přehradě a německý antifašista, se to snaží vojákům spolu s českými kolegy rozmluvit, hoch dostává kleště. Potají běží přeštípnout dráty detonátoru. Německý hoch se ale od českého poválečného učitele v roce 1945 pochvaly za slohovou práci ani za svůj čin nedočkal. "Naopak ji ukazoval ostatním žákům proto, aby viděli, kolik je v ní pravopisných chyb," říká historik Martin Krsek. Tento příběh je jedním z asi stovky, které prezentuje minulý týden zahájená výstava Zapomenutí hrdinové. Cílem projektu, na který před třemi lety vyčlenila Paroubkova vláda 30 milionů korun, bylo zmapovat pohnuté osudy sudetoněmeckých odpůrců Hitlera. Duchovním otcem projektu, stejně jako tři roky starého vládního usnesení, které oceňuje německé antifašisty a lituje, že se po válce nedočkali uznání, naopak se jim děly křivdy, je ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). "Šlo o to zachytit příběhy těch lidí," říká. "V projevu při zahájení výstavy jsem řekl: Němci podlehli jedné totalitě, my později jiné. Každá, byť drobná, statečnost má být oceněna." Svoboda by si přál, aby "některý z premiérů nebo prezident dal jednou těmto lidem medaili nebo pamětní list". "Je to jedna z prvních prací, která mapuje osudy německých antifašistů," říká ministr a někdejší primátor Ústí nad Labem Petr Gandalovič. Podle něj by se měla stát základem nového muzea, jež se bude věnovat Čechům a Němcům během jejich dlouhého soužití. Adam Šůra: Rozhovor s Jiřím Paroubkem (Respekt, 29.9.2008) Už tři roky se týmy českých historiků zabývají mapováním osudů antifašistů především z řad českých Němců. Sérii výstav, seminářů a nejrůznějších debat nazvanou Zapomenutí hrdinové v polovině září oficiálně završila mezinárodní konference, na kterou přijeli kromě pamětníků i tři ministři české vlády a předseda saské zemské vlády Stanislaw Tillich. Úplně na počátku stálo v roce 2005 "gesto uznání" české vlády německým antifašistům spojené s třiceti miliony na celou akci a omluvou, že se jim pocty dostává až šedesát let od konce války. V čele vlády tehdy stál nynější předseda ČSSD Jiří Paroubek. Co vás jako premiéra inspirovalo k tomu, abyste gesto uznání a omluvy adresoval zrovna německým antifašistům? Chtěl jsem vyjádřit uznání lidem německé národnosti, kteří ani za nacismu nepřestali být loajální k Československu. Mezi českými Němci jich bylo v obecních volbách v květnu 1938 jen asi 7 %. Stát proti většině vlastního národa pro ně muselo být nesmírně těžké. A po válce šla řada z nich jen kvůli své národnosti do odsunu a to často i ti, kteří se vrátili z nacistických koncentráků. Za to jsem se jim chtěl jako předseda vlády omluvit a ocenit jejich statečnost. Byť to gesto přišlo pozdě, protože většina z německých antifašistů už nežije. Utrpení německých antifašistů nikdy nikdo nezpochybňoval. Přece jenom se ale jednalo o omluvu lidem z řad sudetských Němců, což je pro spoustu vašich kolegů pořád dost citlivé téma. A˙vy se rád řídíte míněním většiny. Neměl jste strach, že se pouštíte na nejistou půdu? Jsou prostě věci, které jsou principiální, kde je potřeba, aby politik ukázal pevný postoj. A omluva antifašistům prostě byla jednou z těch principiálních otázek. Velmi si vážím toho, že podle průzkumů veřejného mínění sedmdesát procent lidí tohle gesto nakonec podpořilo. Ani jednou z tehdejších koaličních stran tehdy nebyl problém problém přesvědčit o tom, že gesto uznání a omluvy má smysl. Vládní prohlášení provázel třicetimilionový grant, věnovaný na mapování osudů antifašistů. Proč jste se rozhodli právě pro tento způsob vyrovnání s minulostí? Byly ve hře ještě nějaké jiné varianty, čím prohlášení doprovodit, třeba finanční odškodnění? My jsme nepovažovali cestu finančního odškodnění za rozumnou. Prostředky českého státu nejsou neomezené. To by potom mohla přijít řada dalších skupin českých občanů poškozených druhou světovou válkou a požadovat odškodnění také. Koho máte na mysli? Třeba Češi, kteří byli vyhnaní ze Zakarpatské Ukrajiny v roce 1938 a ztratili tam veškerý majetek. Nebo Maďaři přestěhovaní z jižního Slovenska a nuceně usidlovaní po válce v českém pohraničí. Těch skupin by mohla být celá řada. To by omluvná gesta jenom devalvovalo. Proč si to myslíte? Nedalo by jim to spíš větší váhu? To je věc diskuse. Žádné české vládě nic nebrání, aby šla cestou dalších omluvných gest. A pak se všichni omluvíme sobě navzájem. Prostě tak složitá byla doba. Vy se jako potenciální příští premiér k˙nějakému dalšímu omluvnému gestu chystáte? Kdyby se to týkalo třeba Čechů vyhnaných ze Zakarpatské Ukrajiny, tak bych se jim snažil vyhovět. A˙co další gesta vůči odsunutým sudetským Němcům? Mají tam Češi podle vás ještě nějaký dluh? Ne. Uznáním antifašistům jsme udělali maximum. Uspokojili jsme tím také německou demokratickou veřejnost a i díky tomu jsou teď vztahy mezi Čechy a Němci na velmi dobré úrovni. Žádný samostatný "kmen" sudetských Němců v Německu neexistuje. Jsou rozpuštěni v obyvatelstvu Spolkové republiky Německo. Jste si tím opravdu jistý? Čas plyne, ale v Bavorsku tvoří krajanská sdružení bývalých sudetských Němců dodnes vlivnou politickou sílu. A˙odsun je mezi nimi pořád živé téma. Rozhodně nejsou spokojeni s tím, jak ho dnes Češi interpretují. Nestálo by za to jít za nimi s otázkou, co přesně by chtěli, aby se vztahy mezi oběma skupinami urovnaly? Pro mě je odsun sudetských Němců uzavřená minulost, na které nelze nic měnit. Češi a Němci jako etnika nemohli žít po válce vedle sebe v jednom státě. Odsun s nacisty spjaté části německého obyvatelstva byl podle mého nutnost. Znovu připomínám, že drtivá většina českých Němců volila v květnu 1938 henleinovce a pomáhala rozbít demokratický český stát. Zpytovat svědomí by měli oni. Dobře. Projekt zapomenutí hrdinové běží už tři roky. Vyšli tři publikace, vznikla putovní výstava, na internetu je přístupná databáze stovek dokumentů spojených s německými antifašisty. Jak jste spokojen s výsledky projektu? Znám některé publikace, ale v nějaké celistvosti ten výsledek bádání neznám. V˙rámci projektu probíhaly debaty, semináře a výstavy. Nedávno projekt završila mezinárodní konference v Ústí nad Labem. Zúčastnil jste se nějaké z akcí? A˙jak se vám tam líbilo? Jednoho semináře jsem se zúčastnil, ale nikam jinam jsem nebyl pozván. Na slavnostní závěrečnou konferenci jste ale pozván byl. Proč jste nakonec nedorazil? Zastupovala mě místopředsedkyně strany Jana Vaňhová. Omluvil jsem se, protože jsem měl jiné pracovní povinnosti. Jaké? Vždyť jste stál u zrodu celého projektu. Na jeho konci tedy mnozí logicky očekávali, že se přidáte k ministrovi zahraničí a dalším členům vlády, kteří ho teď osobně podpořili. Podívejte se, moje role na té konferenci nebyla odpovídající mé pozici při vzniku tohoto projektu, tedy pozici bývalého premiéra. Jak to myslíte? V˙čem ta role nebyla odpovídající? Nedostal jsem dostatečný prostor, abych mohl vyslovit své názory. Řekl jsem si, že jako předseda sociální demokracie, podle průzkumů veřejného mínění nejsilnější strany v zemi, tam nepůjdu dělat nějakou stafáž a tvářit se přitom statečně. Ostatně ČSSD byla dostatečně reprezentativně zastoupena. Nejsou právě podobné konference jedinečnou příležitostí pro to, aby se na nich sešli zástupci různých politických stran bez ohledu na stranické rozdělení? Ano, ale to nemusíte říkat mně. Kdyby moje účast na konferenci byla odpovídající pozici předsedy sociální demokracie a bývalého premiéra, tak bych se určitě té věci zúčastnil. To mi věřte.