Dne 22.9.2008 byl v Českém rozhlase 6 odvysílán komentář Petra Holuba s názvem Češi uznali zásluhy německých antifašistů.

Tisíce hrdinů odboje proti nacistickému Německu bylo po válce potrestáno a vyhnáno z Československa. Podle očekávání jde o české, nebo jak se někdy říká sudetské Němce. Česká republika se za toto poválečné bezpráví omluvila.
Takový je výsledek konference s názvem "Zapomenutí hrdinové", která proběhla minulý týden v Ústí nad Labem bez velkého zájmu, aspoň pokud jde o domácí scénu.
Zjištění, že statisíce sudetských Němců byli antifašisté a že značná část z nich bojovala proti nástupu Hitlera nesmírně aktivně, není až tak překvapivé. Důležitější je, když se to řekne a když si veřejnost uvědomí, o co vlastně šlo.
Připomeňme tedy výsledky tříletého výzkumu, který na zakázku české vlády podnikl Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, Národní archiv a Muzeum města Ústí nad Labem. Pro přesnost dodejme, že zakázka přišla od někdejšího premiéra Jiřího Paroubka a že výzkum podpořili ministři současné vlády Petr Gandalovič, Karel Schwarzenberg a Cyril Svoboda, kteří se ústecké konference účastnili. Česká exekutiva se tedy k zadání i výsledkům výzkumu hlásí, o tom nemůže být pochyb.
Česko-německá historička Alena Wagnerová uvedla, že ze tří milionů sudetských Němců bylo přesvědčenými antifašisty 10 až 20 procent. Řada z nich ve válce zahynula v odboji, někteří v československé armádě na západní i východní frontě, jmenovitě jsou známy tisíce z nich, kteří byli zatčeni a převezeni do koncentračních táborů, především do Dachau. Desetitisíce uprchly před Hitlerem do Velké Británie, Švédska, Sovětského svazu a Kanady.
Ve statistikách lze nalézt údaje, že Němci tvořili desetinu zahraniční československé armády. Po válce byl cca 130 tisícům přiznán status antifašisty.
Právě údaj o 130 tisících antifašistech je pozoruhodný. Dobová svědectví ukazují, že získat takové potvrzení od československých úřadů nebylo úplně snadné. Navíc se o něj těžko mohli ucházet ti Němci, které zasáhl divoký odsun ihned po válce.
Číslo 130 tisíc je zajímavé i tím, jak lidé zapsaní do antifašistických seznamů skončili. Přes 70 tisíc z nich odešlo do Bavorska, 50 tisíc do východního Německa a v Československu chtělo zůstat jen 5-7 tisíc. Důvody jsou v zásadě dva. Antifašisté měli lepší právní ochranu, než ostatní Němci, stále však byli občany druhé kategorie. To znamená, že nesměli volit, účastnit se práce veřejné správy, zakládat spolky a vydávat noviny. Nehledě k tomu, že svá práva, například pohyb mimo bydliště a využívání veřejných dopravních prostředků mohli jen obtížně vymáhat. Na konferenci se o tom přímo nemluvilo, ale právní ochranu před násilníky různého politického zaměření hledali po válce jen obtížně i Češi.
Získat status antifašisty se mnohým Němcům podařilo až po půlročním pobytu v internačních táborech či na nucených pracích.
Zároveň i antifašisté byli vyzýváni k emigraci. Měli proti ostatním Němcům tu výhodu, že namísto zavazadla o váze do padesáti kilogramů mohli odvézt 120 kilogramů majetku. Ostatní včetně nemovitostí museli i oni nechat na místě.
Při konferencích jako je ta ústecká nejde o přepisování výsledků druhé světové války a sami antifašisté obvykle připouštějí, jak ukázal výzkum, že poválečné vyhnání bylo trestem za to, že nedokázali s úspěchem čelit Hitlerovi.
Podstatné jsou z hlediska výzkumníků příběhy lidí, kteří se dostali pod kola dějin a kteří by měli být alespoň s odstupem ospravedlněni. Ze studií, které jsou k dispozici, se ukazuje, že nejvíce z účastníků antifašistického odboje pocházelo ze sociálnědemokratické strany, z komunistické strany a z prostředí katolické církve.
Například sociální demokraté ještě před válkou organizovali ozbrojené jednotky "Stráž republiky". Už od září 1938, tedy po německém záboru Sudet byli spolu s komunisty perzekuováni. Do té míry, že se zatčení a odeslání do koncentračních táborů nevyhnuli ani řadoví členové těchto stran.
Od této zkušenosti se příliš nelišil ani květen 1945. Jestliže koncem roku 1938 terorizoval německé antifašisty henleinovský Freikorps, o šest a půl roku později to byly československé Revoluční gardy.
Jak připomíná historička Wagnerová, němečtí antifašisté tak byli během války dvakrát poraženi, nejdříve jako Čechoslováci, podruhé jako Němci. Těm, kteří po válce odešli do východního Německa, nakonec nevyšel ani sen o vybudování spravedlivé socialistické společnosti.
Zdokumentovaných příběhů jsou desítky. Jedním z nich je osud ředitele školy v severočeském Štětí, sociálního demokrata Ernsta Kreischeho. Z práce byl vyhozen ihned v září 1938 a dlouhá léta byl pod dohledem gestapa. Neustálé výslechy kvůli podzemním aktivitám se podepsaly na jeho zdraví a těsně před koncem války podlehl nemoci v litoměřické nemocnici.
Jeho rodině přiznal národní výbor ve Štětí status antifašistů, ovšem ani ten manželce a dětem nepomohl, aby byli půl roku po válce ze dne na den odsunuti z Československa. Neměli čas ani zajít na hrob otce rodiny, který při obraně československé demokracie zahynul.